Nemám rád, pokud sebevědomí předběhne výkon, říká Ondřej Perušič

Nebývá zvykem, aby hovořil do médií jen za sebe. Ondřej Perušič tvoří s Davidem Schweinerem úspěšnou beachvolejbalovou dvojici. Světové šestky mají nyní velikou šanci atakovat nejvyšší příčky i na olympijském turnaji. Pro jednou však 26letý chlapík s přezdívkou Perun udělal výjimku a rozpovídal se o své florbalové minulosti, vášni jménem šachy i životních hodnotách. „Chtěl bych být nejen dobrý sportovec, ale i vzdělaný a společensky přínosný člověk. To je pro mě více než zlatá olympijská medaile,“ uvedl Perušič, jenž vedle hraní studuje práva.

Ondřeji, jaké byly vaše volejbalové začátky?

Odmalička jsem hrál florbal, skončil jsem s ním až v devatenácti letech. Pocházím ale z volejbalové rodiny, většinu dětství jsem trávil s rodiči na různých turnajích a zápasech. Když mi bylo deset, přišli s nápadem, že mě do volejbalu nebudou nutit, ale byli by rádi, pokud bych ho alespoň zkusil. Pár měsíců jsem strávil v TJ Petřiny, pak jsem hrál čtyři roky za pražské Lvy.

Florbal nicméně stále vítězil. Proč?

Do čtrnácti let jsem oba sporty kombinoval, pak jsem se rozhodl pro florbal, který mě o něco více bavil. Taky jsem měl konflikty s trenérem. V té době za mnou přišel spoluhráč z volejbalu Ondra Beneš, abychom spolu zkusili beach. Od té doby jsem se přes zimu věnoval florbalu a léto trávil na písku. Tak jsem to kombinoval do devatenácti, kdy už jsem se musel rozhodnout. Dva sporty jsem dělat pořádně nemohl, a to já chtěl.

Co rozhodlo pro beach?

Vždycky se mi líbilo, jak musí být beachař univerzální. Pokud neumí všechno, slabiny ho dříve nebo později doženou. Jsem ambiciózní člověk, to mi vyhovovalo.

Jak se na beach dívá váš dědeček, stříbrný medailista z Tokia 1964 v šestkovém volejbalu, Boris Perušič?

Dědeček se na beach vždy díval v pozici „poučeného fanouška“. Naše výkony vidí prizmatem své vlastní skvělé kariéry v šestkovém volejbalu. Jsou věci, které se změnily a on byl zvyklý na nich bazírovat. Je třeba nervózní z toho, že kazíme tolik podání. To se dnes ovšem hraje daleko více na riziko. Nikdy neměl tendenci mou beachovou kariéru soudit, vždycky mě podporoval a fandil mi. Je dobré mít okolo sebe lidi, se kterými je možné zápasy probrat.

Ovlivnil vás?

Mám to štěstí, že mě v mých aktivitách vždy podporovala celá rodina. Dědeček mi pomohl nastavit nejvzdálenější vnitřní cíl – postup na olympiádu. Pokud vyrůstáte v rodině, kde si hrajete s medailí z Tokia 1964, tak vás to poznamená. Oba moji rodiče jsou volejbalisté, strejda, sestra… Největší vliv na mě měl tatínek. Jednak jsem s ním hrával, ale hlavně financoval naše začátky. Má veliký podíl na tom, kde jsme.

Novináři vám často předhazují dědečkovu medaili. Motivuje vás, zavazuje nebo dokonce stresuje?

Srovnávají se dvě neporovnatelné věci. Nemám rád, pokud sebevědomí předběhne samotný výkon. Snažím se sám sebe vidět hodně realisticky. Dlouho jsem si nebyl jistý, jestli máme vůbec na to na olympiádu jet. Už účast na ní je pro mě obrovským zadostiučiněním. Medailí se nezaobíráme, za určitých podmínek ale můžeme dojít daleko. Úspěchem pro nás bude už dělené deváté místo.

Opravdu? Hovoříte za šestý pár světa…

Žebříček je zkreslený. Spousta týmů, které věděly, že už jsou kvalifikované na olympiádu, letošní sezonu podřídily výsledku v Tokiu. Turnaje, na nichž jsme my museli bodovat, braly jen jako přípravu.

Odbočme, nikde jsem nic nenašel o vašich koníčcích. Máte nějaké?

Mám dva hlavní koníčky. Jedním z nich je čtení. Zajímá mě hlavně historicko-politologická literatura. Druhým jsou šachy. Teď je hraji zejména online, ale pokud jsem v Praze a mám čas, rád zajdu na klubové turnaje.

Figurujete v nějakém šachovém žebříčku?

Zatím ne, snad v budoucnu. Zaregistroval jsem se do jednoho šachového klubu, pak vypukla pandemie a odehrál jsem jen jednu partii. Hlavně mě ale nepasujte do role nějakého excelentního šachisty, znám svoje nedostatky.

Ty odstraníte po beachové kariéře…

Na kariéru šachisty už je pro mě pozdě. Nicméně šachům se chci věnovat více a zlepšit se na co nejlepší úroveň.

Šachová partie vyžaduje rychlé myšlení i analytické schopnosti. Pomáhá/brzdí vás to při beachvolejbale?

Trenér nám občas vyčítá, že věci promýšlíme až příliš (směje se). Logické a analytické myšlení je obecně prospěšné pro život. I během beache se dá využít. Šachy jsou neúprosné, pokud rozebíráte partii, odkryjete své chyby. Sebereflexe je pro jakýkoli sport mimořádně důležitá. Druhá věc, ve které šachy prospívají, je strategické myšlení. To je v beachi klíčové. Pro oboje platí: musíte najít slabá místa ve hře soupeře a správně jich využít.  

Během sezony jste stále na cestách. Dovolí vám to partnerský život?

Ano, mám naštěstí velmi tolerantní a znalou přítelkyni. Sama hrála profesionálně basketbal a má intenzivní studijní život. V tom si rozumíme. Teď je se mnou na soustředění, nemůžu si stěžovat.

Vy ji vozíte všude s sebou?

To zase ne, studuje medicínu, většinu času tráví v Praze. Snažíme se vše skloubit, co to jen jde. Pokud je možnost, tak se vidíme.

Ona studuje medicínu, vy práva. Tvoříte intelektuální pár…

To bych zase netvrdil (směje se). Nicméně, pokud bychom uspěli na olympiádě a dostali možnost více se veřejně projevovat, tak bych rád mluvil o hodnotách, které sport plnil na začátku. Společnost vedl k pohybu, péči o vlastní zdraví, vzájemnému respektu, upevňoval fair play. Ty se dneska pomalu vytrácejí. Pomohly k tomu vysoké výdělky, vliv sociálních sítí... Osobně nejvíce obdivuji sportovce, kteří směřují k celoživotní univerzálnosti. Během kariéry vystudují, angažují se v dobročinných projektech… Pěstujeme si vzory, které nejsou schopny naše očekávání naplnit. Nejde přece jen o to umět dobře odpálit míč nebo rychle běhat…

Uvidí vás fanoušci před OH ještě někde v trénovat?

Asi ne. Normálně se v Česku připravujeme na Strahově, ale teď do olympiády už toho u nás moc nenatrénujeme.

 

Autor: Jiří Uhlíř, foto FIVB