Tokio je plánované, Rio bylo krásné překvapení, říká před druhou olympiádou Barbora Hermannová

Fanoušci volejbalu ji znali léta, široká veřejnost Barboru Hermannovou zaznamenala v roce 2015. Tehdy se dala dohromady s Markétou Nausch Slukovou a stala se součástí „českého beachového pokladu“. V rekordním čase se probojovaly na olympiádu v Riu a v srpnu 2018 se dokonce hřály na prvním místě světového žebříčku. „S Markétou nás stmelily problémy,“ vzpomíná Hermannová. Nyní odlétly na hry do Tokia, kde by měla jejich spolupráce gradovat. „Rády bychom vylepšily naše postavení z Brazílie. Podstatné pro nás bude dostat se ze skupiny,“ líčí 30letá rodačka z Ostravy a ochotně se pustí do malé rekapitulace své dosavadní kariéry.

K beachvolejbalu jste prý „sběhla“ kvůli touze dostat se na olympiádu. Opravdu jste od začátku sledovala jasný cíl?

To není přesná informace. Hrála jsem extraligu kadetek, juniorek i žen. Nebyla jsem výborná, ani hrozná nahrávačka, ale stačilo to. Ostrava tehdy patřila zhruba na deváté místo soutěže, nikdo nečekal zlepšení. Beach jsem hrála v létě doplňkově a moc mě bavil. Po lákavé nabídce jsem se rozhodla, že rok zkusím hrát jen na písku. Určitě jsem v té době nemluvila o olympiádě, ale věděla jsem, že se díky beachi mohu dostat do světa.

Kdy jste zjistila, že jste na správné cestě?

Napadají mě dva momenty. Spolupráce s Šárkou Nakládalovou a Michalem Provazníkem, se kterými jsem vyjela na turnaje do Thajska a Španělska, a nedostali jsme úplně na frak. Ještě podstatnější bylo setkání s Marťou Bonnerovou. Jsme stejně staré a obě jsme byly v juniorském beachovém nároďáku, kde jsme spolu odehrály několik mistrovství Evropy i světa. Domluvily jsme se, že se dáme do kupy na celoroční trénování a obě opustily šestky. Tehdy vše nabralo jasný směr.

Kdy se z olympijského snu stal cíl?

V roce 2015, kdy jsem začala trénovat se Simonem (Nauschem) a Markétou. Oni vyřkli vidinu úspěšné spolupráce se zakončením na olympiádě v Japonsku. Ta myšlenka mi uvízla v hlavě. Stejně jako jsem Simonovi uvěřila, že ze mě může udělat lepší hráčku, která může tehdy už výbornou Markétu svými schopnostmi vhodně doplnit. Do té doby jsem se necítila dost dobrá na to, abych o účasti na olympijských hrách vůbec přemýšlela. Že se nám to povedlo za půl roku bez nějakého velkého sehrávání, považuji za úžasný výsledek. Už tehdy se potvrdilo, co nám od začátku Simon říkal, že máme na to, být top tým. Tím se odstartovala celá éra, po spoustě práce na kurtu a mimo něj přišly všechny úspěchy. Teď pojedeme podruhé na olympiádu, která vlastně měla být naší první. Tokio je plánované, Rio bylo krásné překvapení.

Změny okolo Kiki a Maki provázel humbuk. Jak na období vzpomínáte?

Když si ho zpětně reflektuji, musím hlavně říci, že nás s Markétou spojilo. Problémy jsme společně sdílely, prožívaly a řešily. Chtěly jsme z celé situace vytěžit to nejlepší. Snažily jsme se soustředit na sebe a náš progres. Ten přišel velice rychle, což ukázalo, že to až taková chyba nebyla. Dnes jsem za tuto zkušenost vděčná, posílila mě. Zjistila jsem spoustu věcí o sobě i lidech okolo sebe. Postup do Ria byl tehdy náročný, o to víc sladký.

Pro širší okruh fanoušků šlo o cestu zpět. V Londýně byl český pár pátý, vy sedmnácté.

Bylo pro mě náročné se po půlroce trénování postavit na velkou stage, na kterou jsem nebyla zvyklá. Dost energie jsme věnovaly a vynaložily kvalifikaci. Do Ria jsme se dostaly z posledního možného turnaje. To nám možná sebralo síly pro olympiádu. Že jsme vypadly po těsné prohře v tiebreaku s Ruskami, které poté odehrály skvělý turnaj, až tak velké zklamání nebylo. Těžko se porovnává páté místo Kristýny a Markéty z Londýna s naším sedmnáctým. Jde o jiné prostředí, lidi, příběh. Očekávání okolí možná bylo větší, ale tehdy jsme byly rády, že tam vůbec jsme.

Předpokládám, že máte letos vyšší ambice. Kam sahají?

Chceme zůstat v turnaji co nejdéle, vylepšit naše postavení z Ria. Jelikož máme náročnou a nevyzpytatelnou skupinu, nedokážu odhadnout, jak dopadneme. Papírově jsou v ní nejsilnější Švýcarky, zbytek je naprosto vyrovnaný. Podstatné pro nás bude dostat se ze skupiny. Pak bude záležet na losu.

Cestujete z bubliny do bubliny. Nastupovat budete bez fanoušků. Chce se vám vůbec na olympiádu?

Je smutné, že v ochozech nebudou diváci, ke sportu patří. Fanoušci a sportovci si společně všechno lépe užijí. S největší pravděpodobností budou okolo kurtů bannery představující diváky. Nevím, jestli k nim přidají i nějaké zvukové efekty. Moc si to nedovedu představit. Na druhou stranu jsme za poslední rok a půl před fanoušky téměř nehrály a odvykly si. Vzpomínám si, jak jsem v Brazílii šla na hřiště, kde bylo sedm a půl tisíce energicky naladěných diváků. Bouřili, povzbuzovali a mně se až stáhlo hrdlo. Nyní máme více zkušeností s diváky v hledišti i bez nich.  Sama jsem zvědavá, jak to bude vypadat.

V Riu byl váš pár jediný, v Tokiu vás doplní Ondřej Perušič a David Schweiner. Jaké jim dáváte šance?

Musím kluky pochválit. Za dobu, co spolu hrají, udělali obrovský krok kupředu. Věřím jim, držím palce, aby jim forma vydržela. Je to už dlouho, co na olympiádě udělala hezký výsledek Kristýna s Markétou a ještě déle, co na něj dosáhli muži. Perun a Dave jsou pro mě černí koně turnaje.

Trochu se tím rozloží i tlak na vaši dvojici. To vám asi vyhovuje.

Určitě se nebudeme zlobit, že se na olympiádu dostal druhý pár. Je to dobře pro celý český beach, že se bude o našem sportu zase o něco více psát a fanoušci budou mít další želízka v ohni. Čím více beachvolejbalu v televizi, tím více dětí či nadšenců v beachových areálech.

Vaše parťačka po sezoně skončí, chce založit rodinu. Jste jen o tři roky mladší. Neplánujete stejnou cestu?

Chci ještě hrát, nemám dlouhodobé rodinné zázemí jako Markéta. Dám si pauzu a budu přemýšlet s kým pokračovat. Český beachový píseček je docela malý, možností není mnoho. Nějaké tipy mám, aktivně začnu vše řešit až po olympiádě.

Autor: Jiří Uhlíř, foto FIVB