3. MS muži 1956 – Paříž (FRA) 30.8.-12.9.1956

Další šampionát se konal v Paříži roku 1956. Do města, které se stalo hostitelem nejlepších čtyřiadvaceti týmů. Na dlouhou dobu rekordního počtu.

Trenér Kozák nominoval: J. Brože, K. Brože, J. Tesaře, L. Synovce, F. Schwarzkopfa, M. Purnocha, K. Pauluse, J. Palduse, J. Musila, K. Lázničku, B. Goliána a kapitána Z. Malého. A právě velká fotografie našeho kapitána spolu s portréty ostatních hráčů je na titulní straně časopisu Stadión spolu se skromnými písmeny - MISTŘI SVĚTA 1956. A uvnitř čteme:

„Je kolem jedenácté hodiny večer 12. 9. 1956. Zcela zaplněná hala Palais des Spots v Paříži, utopená u stropu v modrém cigaretovém kouři, bouří potleskem a citoslovci obdivu nad vynikající hrou dvou kolektivů v odbíjené. Sovětští a českoslovenští odbíjenkáři hrají na vyvíšené palubové podlaze, osvětlené silnými reflektory poslední utkání mistrovství světa. Poslední?

Na hřišti, na obou stranách sítě, se úporně bojuje ... Na ukazateli skóre jsou vpředu dvě dvojky, u nápisu SSSR je číslo 12, zatímco jedenáctka je vedle nápisu ČSR. Smeč sovětského hráče Ščerbakova letí do autu a náš trenér Josef Kozák zvedá ruce. Oddechový čas pro Československo ... Za naší polovinou pobíhá několik hráčů v modrých teplácích. Kozák na jednoho z nich volá, ten si svléká bundu a tepláky. Mladý slovenský hráč Golián odchází ze hřiště a na jeho místo u sítě nastupuje vysoký, černovlasý chlapec, ostříhaný na "ježka" - Purnoch. Máme podání ... Vážky utkání se pomalu, ale jistě vychylují ke jménu ČSR, až konečně následuje prudká smeč Purnocha - jeden ze sovětských hráčů, Fasakov, ji sice zachytil dlaní, ale míč letí daleko do autu a marný je pokus Gajkového, aby jej ještě vrátil přes síť. Naši hráči se objímají, sál bouří nadšením.“

Poprvé mistry světa

Všechno tedy dobře dopadlo, i když začátek turnaje byl pro československý tým dramatický.

Málem prohra

První zápasy šampionátu naši reprezentanti absolvovali v pohodě. Pak však přišlo střetnutí s Rumunskem, a to už tak jednoduché nebylo. První dva sety vyhrál soupeř (staré výstřišky dokonce prozrazují že náš výkon byl nazván – „lehkomyslně promarněné oba prvé sety“), ani ve třetím to nevypadalo pro československé mužstvo dobře. Rumuni vedli 5:1 a 6:2. Pak vystřídal Láznička K. Brože, který vnesl do hry dravost, vtip a především bojovnost. Ve čtvrtém hráli již naši reprezentanti k nepoznání - závěrečné sety 15:9, 15:2, 15:3 pro ČSR.

Bylo to naplnění snu jedné volejbalové generace, která se pomalu loučila. Bratři Brožové, Tesař, Schwarzkopf naplnili svůj velký sen pod sítí. Hlásila se generace nová, již představovali K. Paulus, L. Synovec, B. Golián. Neméně kvalitní a fanaticky volejbalu oddaná. Vítězství bylo dílem kolektivu, jak se shodují všichni pamětníci, vzácně se rodící symbiózy zkušenosti a elánu. Na okraj, ta parta se schází pravidelně dodnes.

Ještě jeden názor stojí za zaznamenání. Lékař československé výpravy v Paříži dr. Chrástek říkal: „Loni v Bukurešti při ME se hrálo na otevřeném kurtě a bylo třeba během šampionátu asi 90 ošetření. Letos se hrálo na palubové podlaze, o které se dosud tvrdilo, že je pro úraz nebezpečnější, ale ošetření byla jen polovina ...“

Nejlepší šestice šampionátu podle časopisu l´Equipe:

Láznička, Musil (ČSR), Szelnik (USA), Fasachov (SSSR), Pondalov (Bulharsko), Roman (Rumunsko).

Autor: Václav Věrtelář