Listopadová jubilea významných osobností ČVS 2016

Dnešní ohlédnutí je věnováno trojici již delší dobu zesnulých osobností Síně slávy ČVS, uvedených do této imaginární čestné instituce za zásluhy o rozvoj českého volejbalu. Jedná se o osobnosti současné volejbalové generaci již pravděpodobně neznámé a dalo práci potřebné podklady a informace dohledat.
Osobnost první získala pro svou hráčskou dlouhověkost přezdívku „Dědek“ a volejbal si chodila zahrát na pražskou Štvanici ještě řadu let po překročení věku 70 let.
Osobnost druhá se zasloužila o vzestup volejbalu v Ústí n. Labem v roli hráče, později trenéra ligových družstev mužů i žen a současně zapáleného funkcionáře všech úrovní svazových orgánů. V roli trenéra a kouče jej poznaly i juniorky ČSSR.
Osobnost poslední byla prvním profesionálním metodikem Ústřední sekce odbíjené ÚV ČSTV (jak po dlouhou dobu zněl oficiální název Čs. volejbalového svazu), autorem řady metodických publikací a šéfredaktorem měsíčníku Košíková-Odbíjená. A také asistentem reprezentačních trenérů žen ČSR a juniorek ČSSR.

Pokud jste aktéry našeho dnešního ohlédnutí poznali osobně, máte možnost věnovat jim v těchto dnech tichou vzpomínku!

Nedožitých 100 let Jiřího Těšitele

(*15. 11. 1916, †8. 1. 1998),

před válkou vynikajícího atleta – desetibojaře, za války ligového volejbalisty SK Zaměstnanci města Prahy, po válce jednoho z prvních reprezentantů ČSR, hráče Sokola Vysočany a hrajícího trenéra ligového Dynama Slavia Praha. Funkcionáře komisí masového rozvoje a společenského významu volejbalu při ČVS, osobnosti Galerie funkcionářů Síně slávy českého volejbalu.

Není ověřené, ale pravděpodobné, že se narodil v Praze. Jeho sportovní a volejbalové začátky byly spojeny se Sokolem a DTJ Praha 1, v obou případech se sportovišti na pražské Štvanici. Za Protektorátu Čechy-Morava byl smečařskou oporou Zaměstnanců města Prahy, kteří patřili za války k nejlepším celkům české zemské ligy a v roce 1942 skončili ve finále protektorátního mistrovství třetí za Viktorií Plzeň a pražským SK Philips. V této době byl také členem výběru Čech při tradičních utkáních Čechy-Morava a po válce oblékal krátce i reprezentační dres ČSR při mezistátních zápasech doma i za hranicemi (v Bulharsku, Polsku, Rumunsku). V letech 1945-46 hrál za Sokol Karlovy Vary, kam byl pravděpodobně vyslán jako státní správce či dozor při poválečném osídlování Sudet. V roce 1947 jej nalézáme na soupisce obnoveného Sokola Vysočany, kterému v tomto roce pomohl vybojovat titul Přeborníka ČOS. Po sloučení Sokola Vysočany s dalším ligovým celkem z nedalekého Proseku v roce 1949 a příchodu mladších hráčů přešel v roli hrajícího trenéra do ligového Dynama Slavie Praha. Po ustavení I. celostátní ligy v roce 1955 a sestupu vysočanských volejbalistů (již Spartaku ČKD Stalingrad) přišel v roce 1956 posílit tento celek ve II. lize. Po zániku volejbalového oddílu v TJ ČKD po jejím sloučení s TJ Bohemians ve druhé polovině 60. let odešel se svými spoluhráči na holešovické Maniny do Slavoje Praha 7, se kterým pak hrál řadu let 1. a 2. třídu pražského přeboru.

Měl jsem to štěstí poznat „Dědka“ Těšitele osobně a dokonce jsem si s ním na několika osadních turnajích zahrál. Volejbalem byl doslova posedlý a v sezoně (tehdy na antuce od konce dubna do začátku listopadu) si bez něj nedokázal představit jediný týden bez dvou až tří odpoledních akcí, a jediný víkend bez turnaje. V 70. letech se proslavil poznámkou, že už se nemůže dočkat důchodového věku, aby mohl trénovat dvoufázově. Když se po dosažení této mety stal členem Komise masového rozvoje volejbalu a později Komise společenského významu ČVS, vzal si na starosti agendu turnajových kalendářů a škodolibí kamarádi tvrdili, že jenom proto, aby žádný z turnajů nepropásl. Přezdívku Dědek si vysloužil na libeňském Starém Ostrově, kde v 50. letech hrál nejvyšší soutěž za Dynamo Slavii Praha. Nejen pro svůj pokročilý věk, ale i díky pečlivě zastřiženému knírku a tichému sípavému hlasu, svědčícímu o nemocných hlasivkách. Byl sportovcem tělem i duší, nekouřil, nepil alkohol. Všichni, kdož s ním na libeňském ostrově hrávali ligu, dodnes s úsměvem vzpomínají na oddechové časy, při kterých mu jeho paní podávala k osvěžení bandasku s vychlazeným mlékem. A po zápase v místním kiosku namísto tradičního piva s ostatními popíjel limonádu. Na hřišti i mimo něj byl po celý život gentlemanem a nikdy jsem jej neviděl, že by měl konflikt se spoluhráči, soupeři, rozhodčími či diváky. Byl mimořádně otužilý, přes zimu chodil jen v košili „rozhalence“ pod sakem nebo lehkou bundičkou, a v sezoně, pokud se nejednalo o mistrák, hrál zásadně jen v trenkách a bos. Jistě i zásluhou těchto zásad a zvyků se dožil 82 let a ještě v polovině 90. let jsem jej pravidelně potkával na Štvanici, kam si chodil zahrát s partou o jednu až dvě generace mladších nadšenců a kde dával dohromady družstvo pro oblíbené veteránské turnaje v Dřevěnici, Radčicích aj. Nejen v dobách své největší slávy, ale ještě po padesátce byl obávaným smečařem - zabijákem, který se rozbíhal k síti zdaleka za postranní lajnou a do výskoku odrážel z jedné nohy. Nahrávat mu bylo nejen náročné, ale i nebezpečné! Nahrávka musela mířit co nejvýš k nebesům nad hlavu nahrávače, který pak musel rychle zmizet, aby jej Dědek při úderu nepřeválcoval. Měl neuvěřitelně jisté a rasantní boční „estonské“ podání, hrané také s rozběhem a doprovázené heknutím, za které by se nemusela stydět žádná ze současných světových tenistek. Diváky fascinoval svými v oblacích se ztrácejícími servisy (tzv. svíčkami), které při slunečném či větrném počasí bylo velice těžké zpracovat. Byl jsem svědkem mnoha zápasů, které Dědek rozhodl svým podáním. V závěru své hráčské kariéry mezi rekreanty na Štvanici, když mu bylo již přes 70 let a došly síly k rozběhu a výskoku, přeškolil se na nahrávače. Také již s obyčejným spodním podáním a s problémem dostat se k míči při horším příjmu podání spoluhráčů. Pro pamětníka jeho hráčské slávy poněkud smutný pohled, ale vždy doprovázený obrovským obdivem k jeho neutuchajícímu volejbalovému entuziasmu. Ohlédnutí za Dědkem Těšitelem doplňujeme několika historickými snímky, první v záhlaví je z roku 1942, kdy oblékal dres Zaměstnanců m. Prahy.

Na dalším snímku výběr volejbalistů Čech při jednom z tradičních zápasů „Čechy-Morava“, která nepřerušila ani válečná léta a na kterých hráči mohli nosit na prsou zemské znaky (Češi lva, Moravané orlici). Snímek je z roku 1943, zleva stojí Bočan alias „Mydlina“ (SK Viktoria Plzeň), „Otyla“ Koutský (SK Pardubice), Svoboda (SK Slavia Praha), Reicho (SK Philips) a Klíma (SK Slavia Praha), dole zleva Těšitel (SK ZMP), Bulena (SK Philips) a O. Rybáček (SK ZMP).

Na snímku z roku 1950 jsou volejbalisté Dynama Slavie na MR v Jilemnici, na kterém obsadily 3. místo za dalšími pražskými celky ATK a Sparta. Na snímku z Jilemnice zleva stojí Holzhauser, Soukup, Těšitel, Mikota, Koman a Hrobař, dole zleva Laštovka, Selichar, Venhač a Taubman.

Poslední snímek je z roku 1983, ve kterém se tým pražských volejbalových legend zúčastnil oslav 35 let existence volejbalové Lokomotivy Liberec a sehrál utkání s místními veterány. Na snímku pražský výběr, zleva stojí nehrající kapitán František Pácalt, Josef Češpiva, Jiří Těšitel (67 let), Josef Tesař a Otakar Koutský (rovněž 67 let), dole zleva Ladislav Synovec, Josef Šorm a Václav Kříž. Z této sestavy zůstal mezi živými již pouze Josef Šorm.

---

Nedožitých 95 let Ing. Augustina Tobolky

(*17. 11. 1921, †6. 7. 2009),

hráče SK Rakovník, prvního profesionálního svazového metodika, člena Ústřední metodické komise a Trenérské rady ČSVS, šéfredaktora měsíčníku Košíková-Odbíjená. Rozhodčího a trenéra I. třídy, trenéra reprezentačních družstev žen a juniorek, lektora mezinárodních školení trenérů FIVB. Držitele titulů Zasloužilý trenér a Čestný člen ČVS, osobnosti galerie funkcionářů Síně slávy českého volejbalu.

Rodák z Rakovníka s volejbalovými začátky na gymnáziu, zakladatel volejbalového oddílu a družstva mužů SK Rakovník, který se stal konkurentem volejbalistů Sokola Rakovník, patřícím před válkou k nejlepším celkům Krušnohorské župy. Po válce tento celek nahradili v zemské lize a Gusta Tobolka se stal jeho hrajícím trenérem. Trenérskou kvalifikaci získal na prvním poválečném kurzu ČVBS v Mariánských Lázních v roce 1945 a přestože byl úspěšným absolventem ČVUT, neodolal v roce 1952 nabídce nově ustaveného Státního výboru pro tělovýchovu a sport (SV TVS, od roku 1957 ČSTV) a stal se profesionálním metodikem Ústřední volejbalové sekce. Odborné vzdělání si doplnil v letech 1955-56 studiem na ITVS se ziskem kvalifikace trenéra I. třídy. Praktické zkušenosti získal na postu asistenta trenéra A. Nohýnka u ligového týmu mužů Dynama Praha v roce 1954 (2. místo na MR v Sokolově), za které v té době hrál mj. i jeho spoluhráč z Rakovníka a exreprezentant E. Krob. Krátce trénoval i muže Sparty (Spartaku Sokolovo) ve II. lize, mezi hráči další internacionál J. Brož. V letech 1955-56 byl asistentem trenéra M. Máchy u ženské reprezentace ČSR s podílem na zisku zlatých medailí na ME 1955 v Bukurešti a 4. místa na MS 1956 v Paříži. Později spolupracoval ještě s trenéry juniorek ČSSR (Šnebergerem, Hajným, Pechem, Smolkou ml.). V letech 1970-72 pracoval jako trenér mužů a juniorů v Kuvajtu u klubu Kazma, v roce 1975 získal mezinárodní trenérskou licenci FIVB a působil na školeních trenérů doma i v zahraničí (Egypt, Ghana, Libye). Významná byla i jeho editorská a publikační činnost: v letech 1952-58 byl šéfredaktorem měsíčníků Košíková-Odbíjená a Odbíjená, autorem řady trenérských příruček (Taktika odbíjené, Odbíjená mládeže, Program sportovní přípravy TSM, Metodika minivolejbalu aj.). Zájemcům můžeme nabídnout podrobnější profil z roku 2011 a také pár snímků – ten v záhlaví je z 50. let.

Svazový metodik Augustin Tobolka začátkem 50. let v roli poradce trenérů reprezentačních výběrů při přípravě na evropské a světové šampionáty.

Juniorky ČSSR v přípravě na ME 1998 v Belgii, nalevo stojí asistent trenéra Josef Smolka ml. a vedle něj vedoucí a manažer družstva A. Tobolka, první zprava trenér Vladimír Pech, po jeho pravici týmový lékař(?). Družstvo vybojovalo bronzové medaile, jména hráček jsou známá, ale jejich kompletní přiřazení ke konkrétním osobám se již nepodařilo.

Poslední snímek vznikl v roce 2006 při setkání jubilantů ČVS. Vlevo prof. Lumír Mlateček (tehdy 80 let, letos devadesátník), vpravo jubilant Ing. Augustin Tobolka, slavící 85 let.

---

Nedožitých 90 let Václava Hajného

(*19. 11. 1926, †11. 11. 1999),

Ligového hráče a dlouholetého trenéra ligových družstev mužů a žen Ústí n. Labem, juniorek a B-týmu ženské reprezentace ČSSR. Funkcionáře OVS Ústí n. Labem, Severočeského KVS a ČSVS - člena Ústřední trenérské rady, osobnosti Galerie funkcionářů Síně slávy českého volejbalu.

Získat bližší informace ze soukromí se již nepodařilo a je pravděpodobné, že se narodil v Ústí n. Labem, kde po skončení války zahájil v roce 1945 svou volejbalovou dráhu v družstvu obnoveného Sokola Ústí. V roce 1947 došlo ke sloučení jednot Sokola a Lokomotivy v klubu s názvem Sokol Jednota Ústí. V roce 1948-50 absolvoval Václav základní vojenskou službu, při které získal základní kvalifikaci trenéra volejbalu, po návratu z vojny se stal hrajícím trenérem mužů Jednoty a od roku 1952 DSO Jiskra Ústí s postupem do II. ligy. Jako funkcionář OVS Ústí se zasloužil o zřízení Sportovní volejbalové školy, stal se jejím ředitelem a trenérem cca 50 chlapců a dívek. Současně začal trénovat družstvo žen Slovanu, po roce 1955 Spartaku Ústí. Družstvo mužů Chemičky vedl s přestávkami od roku 1954 do roku 1977 a přivedl jej z oblastního přeboru přes II. ligu až do nejvyšší soutěže. Premiéru v I. celostátní lize si družstvo odbylo v roce 1958 (9. místo a sestup), první návrat v roce 1968 (10. místo a sestup), druhý návrat v roce 1969 s již stabilní účastí mezi elitou. V rámci objektivity dodejme, že také zásluhou „nákupům“ zkušených ligových hráčů vč. několika reprezentantů (Laušman, Šimůnek, Pitter, Slanec, Šumný, Veselý aj.) a později talentovaných hráčů z armádních Dukel. Nejlepším umístěním družstva pod vedením trenéra Hajného se stalo 4. místo v sezoně 1976/77 po příchodu dalších posil (Jeřábek, Šlambor) a především reprezentanta a olympionika Vladimíra Petláka z Brna, který v roce následujícím převzal post hrajícího trenéra.

Jako trenér byl V. Hajný úspěšný také se ženami Spartaku Armaturka Ústí, se kterými startoval dlouhou dobu ve II. a I. národní lize a které dvakrát dovedl až do soutěže nejvyšší. Bylo to v roce 1962 (10. místo z 12 týmů) a v sezoně 1970/71 (9. místo z 10 týmů) - v obou případech se družstvo v soutěži neudrželo. Prošly jím pozdější reprezentantky Blanka Svatušková-Vargová a Jana Hálková-Vápenková. Trenéru Hajnému byla svěřena také reprezentace juniorek ČSSR, se kterou obsadil na ME 1968 v Tallinnu 4. místo. Ve výběru juniorek a následně B-týmu žen ČSSR (do 21 let) měl budoucí seniorské reprezentantky Baniovou-Vandrákovou, Hádkovou-Tuškovou, Hálkovou-Vápenkovou, Malou-Kačmáčkovou, Semeckou-Růžíčkovou, Vinduškovou-Pláteníkovou. Současně byl váženým funkcionářem OVS Ústí n. Labem, Severočeského KVS a členem Trenérské rady ČSVS. Závěr trenérské kariéry V. Hajného patřil Chabařovicím a jeho místní aktivity v 90. letech popisuje nekrolog Karla Kindermanna, zveřejněný v Chabařovických Novinách. Citujme z něj alespoň část: … Rozloučili jsme se s ním 16. 11. 1999 v obřadní síni starého krematoria ve věku nedožitých 73 let. Byl nejen manželem, otcem a dědou, ale pro nás především trenérem a sportovcem, který celý svůj život zasvětil sportu a volejbalu obzvlášť. Nebudu popisovat jeho úspěchy ve vrcholovém volejbalu, kde působil jako hráč a trenér. To ať činí povolanější, ale musím vzpomenout na poslední desetiletí, kdy působil v Chabařovicích a stal se tak blízkým mnoha místním obyvatelům. Pod jeho vedením hráli volejbal místní muži, ženy. Zvláště u žen došlo k výraznému výkonnostnímu nárůstu a k postupu do vyšší soutěže. Nám pak předvedl v praxi trenérské praktiky z vyšších soutěží a uměl připravit plán zimní přípravy, který se stal zábavou i pro staré matadory. Za co bych chtěl hlavně poděkovat, byla jeho dlouhodobá obětavá práce s chabařovickým, chlumeckým a ústeckým volejbalovým „potěrem“. Jeho přičiněním si osvojilo základy tohoto krásného sportu mnoho dětí …

Také toto ohlédnutí doplňuje několik historických fotografií.

Volejbalistky Spartaku Armaturka Ústí v roce 1967, napravo dole předseda oddílu Jaroslav Lansdorf a trenér Václav Hajný, nad nimi pozdější reprezentantka a opora mistrovského Tatranu Střešovice Jana Hálková-Vápenková.

Juniorky ČSSR v roce 1968 před odletem do Sofie na mezinárodní turnaj, na kterém obsadily 2. místo po finálové prohře 2:3 se SSSR. V přední řadě zleva: druhý trenér Augustin Tobolka (viz předchozí medailonek), Baniová, Korčeková, Vindušková, Malá, Koubusová, Hádková, Procházková, Šosová, Lóhrová, Sýkorová, Paušová a první trenér Václav Hajný. V zadní řadě lékař a funkcionářský doprovod.

Na snímku z roku 1972 Chemička Ústí (8. místo v extralize), nahoře zleva R. Šimek, Slanec, Novák, Šumný, Nosek, Pitter a trenér Hajný, dole zleva Pavlíček, Velinský, Javůrek a Fojtík.

 

Autor: Zdeněk Vrbenský