Nedožitých 95 let doc. Františka Stibitze

O mimořádně významné události pro náš volejbal (uvedení druhého Čecha do Světové síně slávy) informoval čtenáře svazového webu Míla Ejem dvěma články, zveřejněnými ve dnech 23. dubna a 29. října 2011.
U příležitosti letošních nedožitých 95 let nositele této pocty

doc. Františka STIBITZE (*15. 4. 1917, †3. 3. 2008)

předkládám čtenářům podrobný profil jubilanta in memoriam a dovoluji si uvést jej osobními vzpomínkami na tuto výjimečnou osobnost nejen našeho volejbalu. První ze zařazených snímků pochází ze setkání svazových jubilantů v Senátu ČR v listopadu roku 2007, ve kterém František slavil 90. narozeniny.

Se jménem František Stibitz jsem se poprvé seznámil prostřednictvím 1. vydání jeho publikace Odbíjená (STN 1958, obrázek druhý), kterou jsem dostal (jak sděluje věnování mého tělocvikáře na průmyslovce) „Na památku na vítězný boj o mistra Prahy ve Sportovních hrách mládeže 1960“ a kterou již přes 50 let střežím jako oko v hlavě. Z druhé kapitoly (Vznik a vývoj hry) jsem později čerpal informace k přednáškám o volejbalové historii, které mně byly svěřeny při školeních pražských trenérů III. třídy v Dobřichovicích. Bylo to v letech 1972–1982, kdy jsem byl členem pražské Trenérsko-metodické komise a její předseda Jirka Jonáš tímto úkolem posiloval mou angažovanost a sebevědomí. Jak jsem mnohem později zjistil, z této kapitoly hojně čerpali i další „historici“ a bohužel dál šířili i několik mylných informací. Ty František převzal pravděpodobně z Ročenky ČVS 1946, které neměl důvod nevěřit. Daly ji dohromady osobnosti, které začátky a prvních 25 let našeho volejbalu prožily na vlastní kůži a jako garant obsahu (slovy: pro tisk upravil) je uveden Jiří Havel, čerstvě zvolený předseda již samostatného, od basketbalu v roce 1946 odloučeného ČVS.

Chybné jsou tam především přehledy mistrů republiky včetně nesprávné interpretace zkratky VOS u mužů. Mistry v roce 1934 se nestali trampové z VO (volejbalové osady?) Sumter, ale hráči Vysokoškolského odboru studentů z Prahy, jak dokládají novinové referáty a fotografie tohoto družstva v Knize o vysokoškolském sportu od prof. Smotlachy. V Odbíjené unikla autorovi při korektuře také zkomolenina původního názvu volejbalu (který mu přidělil jeho otec W. C. Morgan) a celá řada dalších autorů z ní převzala výraz „minonette“ namísto správného „mintonette“. Těmito poznámkami nechci význam této publikace pro rozvoj nejen našeho volejbalu snižovat. Naopak, dospěl jsem k názoru, že František Stibitz touto knihou objevil pro světový volejbal „bagr“ (později nazývaný bagrem českým), jehož správné provedení v publikaci demonstroval jeho žák Zdeněk Malý (obrázek třetí).
Paradoxem je, že díky zahraničním překladům Odbíjené se naši největší soupeři tento herní prvek (oficiálně odbití obouruč spodem) podle Františkovy metodiky učili a naučili, a že to byli bohužel naši reprezentanti, kteří „bagrovat“ i nadále odmítali. Podání přijímali výhradně prsty (obouruč vrchem) vstoje či v podřepu, zakončeném často pádem vzad do „kolíbky“ (tato technika byla odkoukána od Sovětů a říkalo se ji proto „ruská záda“). Stibitzův „český bagr“ vzali naši na milost až po debaklu na ME 1963 v Bukurešti (muži pátí, ženy šesté). Při tomto šampionátu začali rozhodčí poprvé posuzovat čistotu vrchního odbití nejen vizuálními, ale i sluchovými vjemy a dovolili si pískat „dvojáky“ i vyhlášeným prstařům. Soupeři na tento nečekaný trend reagovali okamžitým přechodem na příjem podání „bagrem“, ten ale naši hráči neuměli a špatný příjem podání jim prohrál klíčová utkání. Tuto skutečnost jsem několikrát diskutoval „u piva“ s účastníky tohoto šampionátu (Humhal, Musil, Šorm, Toman), potvrdili ji a zavzpomínali na mimořádnou přípravu družstva mužů na OH 1964, zaměřenou převážně na nácvik příjmu podání „bagrem“. Že se jej za pouhý rok naučili, dokazuje stříbrná medaile z Tokia. Nutno dodat, že příchodem Japonců na světovou scénu byl v 70. letech „český bagr“ vytlačen bagrem „japonským“, s menšími úpravami používaným dodnes.

Osobně jsem se s doc. Stibitzem setkal až v závěru jeho života a touto vzpomínkou bych rád uvedl na pravou míru sdělení Míly Ejema v prvním z loňských článků, že se František aktivně podílel na práci při přípravě a realizaci Síně slávy českého volejbalu. Správně má být „ … na inovaci Síně slávy v letech 2005–2007“. Tento symbolický institut byl ustaven v roce 1999 z popudu Vladimíra Vyorala (tehdy předsedy KSVV ČVS) a František jeho existenci zaregistroval pravděpodobně až v roce 2004. V tomto roce totiž vyjádřil svůj nesouhlas se stanovami, skladbou i naplněním Síně konkrétními osobami. Hrubě se mu nelíbilo, že titul Čestný člen ČVS je nadřazen Síni slávy (všichni ČČ se automaticky stávají členy Síně) a že se tak mezi hráče, hráčky a trenéry (držitele medailí z prestižních soutěží a tedy skutečné nositele „slávy“) dostávají funkcionáři, kteří se slávou našeho volejbalu neměli či nemají pranic společného.
Protest poslal písemně tehdejšímu předsedovi ing. Léblovi, při následných urgencích odpovědi a nápravy byl neoblomný a vyvolal tím tři roky trvající (místy bouřlivou) diskuzi, zakončenou v roce 2007 zmíněnou rekonstrukcí Síně. Do komise honosného názvu Rada Síně slávy ČVS jsem byl kooptován koncem roku 2005, tedy v začátcích zmíněné diskuze. Stal jsem se pak styčným důstojníkem většiny jednání mezi Františkem, předsedou svazu a Radou. Výsledkem bylo rozdělení Síně slávy (do té doby pouze abecedního seznamu laureátů) na tři útvary: Galerii medailových týmů, Galerii hráčů a trenérů a Galerii funkcionářů, jejichž podobu naleznou zvídaví čtenáři pod blokem ČVS a dále Síň slávy.
Pokud bych měl dnes zásluhy Františka na úpravách Síně zpětně hodnotit, pak za největší přínos považuji uzavření Galerie funkcionářů. Stalo se tak změnou statutu (zrušením automatického členství ČČ v Síni) a vydáním nové směrnice o oceňování zasloužilých funkcionářů (k existujícími titulu ČČ přidány Medaile V. Spirita a O. Koutského). Za smysluplnou považuji rovněž Galerii medailových týmů (volejbal je kolektivní sport a na zisku medailí se podílejí celé týmy vč. trenérů), která má navíc z hlediska historie našeho volejbalu mimořádnou vypovídací schopnost.
Za nezdařenou a kontroverzní považuji Galerii hráčů a trenérů. Zde byl realizován Františkův návrh: jednotlivým medailím přiřadit body, jejich držitele podle bodového zisku seřadit (postavit) na pomyslný žebřík slávy a do galerie zařadit pouze osobnosti z nejhořejších špruslí. Přestože Rada Síně s tímto pojetím nesouhlasila (s ohledem na rozdílnou konkurenci a řadu další aspektů nelze porovnávat úspěchy ze 40. a 50. let s úspěchy let pozdějších, tedy žádná bodovací tabulka nemůže být objektivní!), byl s podporou předsedy svazu schválen a SR ČVS odsouhlasila i limit pro uvedení do této TOP galerie. Podmínku dosažení min. 300 bodů splnilo pouhých pět osobností a já v roce 2007 sepsal a na web ČVS vyvěsil prvních pět volejbalových životopisů (profilů).
Galerie hráčů a trenérů se tímto krokem stala navěky uzavřenou konzervou (dosažení stanoveného bodového limitu je v současnosti i do budoucna zcela nereálné) a mně skutečnost, že v Galerii hráčů nefigurují takové legendy, jakými byli u mužů např. Karel Brož, Karel Láznička, Zdeněk Malý, Karel Paulus či Josef Tesař, u žen Ina Obadálková, Bobina Valášková a další, iritovala a přinutila k rozhodnutí sepsat postupně profily všech osobností Síně slávy a prezentovat je v Galerii medailových týmů (kliknutím na jméno se otevře profil). Tento projekt byl vedením svazu odsouhlasen a od ledna 2008 do současnosti se mně podařilo na webu ČVS zveřejnit již více jak stovku volejbalových životopisů. Za což patří poděkování i Tobě, Františku!! Bez Tvého impulzu a zarputilosti by nebylo profilů, já bych se doma kousal nudou a nevznikl by ani tento článek.

 

Zdeněk Vrbenský

---

STIBITZ František

Jméno a příjmení: František STIBITZ, doc.

Datum narození: 15. dubna 1917 v Kolíně

Datum úmrtí: 3. března 2008 v Praze

Stručná charakteristika:
Vysokoškolský pedagog (PF a FTVS UK), uznávaný teoretik a metodik sportovních her, odborník (tvůrce a překladatel) názvosloví a pravidel, autor řady odborných publikací, přeložených do několika světových jazyků. Významný funkcionář ČVBS do roku 1945 a ČSVS od roku 1946, dlouholetý člen, sekretář a prezident Komise pravidel FIVB, člen řídících komisí (jury) a komisí rozhodčích při ME, MS a OH, lektor mezinárodních školení trenérů FIVB.
V mládí všestranný sportovec, úspěšný judista (mistr ČSR 1947 v těžké váze), ligový basketbalista a reprezentant ČSR (mistr Evropy 1946 ze Ženevy, akademický mistr světa 1947 z Paříže). Ve volejbale nahrávač YMCA Praha, Masarykovy studentské koleje, Slavie Praha, Sokola resp. AKF Kolín a Sokola Vysočany (přeborník ČOS 1947), trenér ligového družstva žen Slavoje Praha (1959) a mužské reprezentace Egypta (1964–1965).

Uznání a ocenění:
Čestný člen ČVS, osobnost dvou českých Síní slávy (basketbalové a volejbalové), v roce 2011 uveden do Světové volejbalové síně slávy (Holyoke, USA) za přínos k rozvoji světového volejbalu. Držitel Veřejného uznání I. stupně za rozvoj tělovýchovy (ČSTV, 1977), sokolské Tyršovy medaile (ČOS, 1978) a desítek dalších sportovních a veřejných uznání a ocenění.

Nahlédnutí do soukromí:
Po maturitě na reálném gymnáziu (1936) zahájil studium Filozofické fakulty UK (francouzština, němčina, tělesná výchova), přerušené válkou a uzavřením vysokých škol v roce 1939. V Praze pak střídal náhradní zaměstnání a účastnil se státních tělovýchovných kurzů pro instruktory a rozhodčí (basketbal, judo, volejbal), na kterých dále působil jako lektor a zkušební komisař. V srpnu 1944 byl zatčen a internován v pracovním táboře v Bystřici u Benešova, odkud v dubnu 1945 uprchl a do konce války se ukrýval v Praze u přátel. Při květnovém povstání 1945 se zapojil do bojů o budovu rozhlasu a byl členem stráže vybombardované MTÚ na Žižkově.
Po skončení války se oženil s všestrannou sportovkyní Annou Kubrovou (později profesorkou kreslení, zeměpisu a TV, basketbalovou reprezentantkou, několikanásobnou mistryní republiky v basketbalu, judu a volejbalu, později významnou funkcionářkou ČOS a několika sportovních svazů včetně ČSVS) a přestěhovali se na pražskou Letnou, kde strávili zbytek života. V roce 1947 dokončil VŠ studia s aprobací profesora TV a po pětiměsíční náhradní vojenské službě v Litoměřicích zahájil v roce 1948 přes 30 let trvající dráhu vysokoškolského učitele na Pedagogické fakultě, později FTVS UK, kde působil na Katedře sportovních her. Podílel se na výchově stovek „tělocvikářů“, mezi jeho žáky patřili mj. pozdější reprezentanti Jiří Mašín (judo), Stanislav Šíp (basketbal) nebo Zdeněk Malý (volejbal). Již v roce 1954 byl navržen na docenturu a habilitován v roce 1963. Dcera Ivana (roč. 1955), povoláním výtvarnice, jejíž originální kresby byly použity v pravidlech FIVB z roku 1980.

Sportovní aktivity a úspěchy:
Od dětských let zapálený skaut (člen Junáka) a sportovec (člen Sokola Kolín), jako žák obecné školy hrál závodně fotbal, na střední škole se věnoval v létě lehké atletice a volejbalu, v zimě basketbalu a lednímu hokeji. Ještě za války byl kapitánem hokejistů AFK Kolín, kteří se v roce 1943 probojovali až do finále kvalifikace o postup do ligy. Na vysoké škole se začal věnovat judu (jiu-jitsu), pokračoval v aktivitách basketbalových a volejbalových a ve všech těchto sportech se prosadil nejen mezi domácí elitou, ale i v reprezentaci (basketbal).

Volejbal:
S volejbalovými základy se seznámil při letních mládežnických táborech Sokola a začal se mu cíleně věnovat na gymnáziu, kde se stal s týmem septimy přeborníkem školy. Po nástupu na PF UK byl angažován náčelníkem ČVBS F. M. Markem do družstva YMCA Praha (1937), odkud přešel do Masarykovy studentské koleje (MSK), která v letech 1938–1939 patřila k nejlepším v Praze a získala řadu cenných úspěchů (mj. prvenství v Mistrovství Prahy). Po zavření vysokých škol hrál krátce za SK Slavia Praha (1940) a v roce 1941 se vrátil do Kolína, kde hrál volejbal za nově ustavené družstvo AFK Kolín. Kromě „šestek“ hrál úspěšně i debly a jeho partnery byli pováleční reprezentanti J. Fučík (spoluhráč z AFK) a J. Zoch (MIFA České Budějovice), v mixu pozdější manželka Anna Kubrová (čtyřnásobná mistryně Protektorátu v ženských deblech).
Po přestěhování do Prahy hrál dvě sezony ligu za Sokol Vysočany, kde byl nahrávačem začínajícího Zdeňka Malého (později svého studenta a demonstrátora). V roce 1947 získali titul Přeborníka ČOS a na sletových závodech 1948 skončili na 2. místě za Sokolem Kolín. Dalšími spoluhráči ve Vysočanech byli Češpiva, Čihák, Janoušek, Pácalt, Polívka, Těšitel, Vitera a Vlháček. V roce 1947 byl nominován na 9. Světové akademické letní hry (SALH) v Paříží, ale dal přednost nominaci basketbalové (oba naše týmy v Paříži zvítězily a získaly tituly akademických mistrů světa).
S volejbalem „šestkovým“ se rozloučil v Kolíně 25. června 1949 startem v mezistátním utkání ČSR - Maďarsko (3:0). Zaskočil v něm za jednoho z moravských hráčů, který nedorazil, a jeho první a poslední reprezentační start vidělo (podle tisku) na 2 000 diváků. V našem výběru dále startovali Linke, Tesař a Vokál (všichni ze Sokola Kolín), Balun z Brna, Müller z Rakovníka, Oplustil (?), Petr z Olomouce a Richter z Ostravy. Deblové mixy hrál se svou ženou Annou až do roku 1954.
Teoretické znalosti, ve výuce přednášenou a publikovanou volejbalovou metodiku se snažil ověřovat trenérskou praxí. V roce 1959 vedl prvoligové družstvo žen Slavoje Praha (5. místo), v letech 1964–1965 reprezentační družstvo mužů Egypta, se kterým krátce před návratem do Prahy vyhrál kvalifikaci pro Panafrické hry. V těchto hrách pak jeho svěřenci (již pod vedením domácího asistenta) zvítězili a přidali prvenství v hrách Panarabských.

Basketbal:
Basketbalu se věnoval již na RG a při příchodu do Prahy na VŠ studia byl angažován do týmu YMCA Praha (1937–1939). V roce 1940 (po uzavření vysokých škol) založil při AFK Kolín basketbalové družstvo mužů, stal se jeho hrajícím trenérem a během tří let postoupili do zemské ligy. V roce během 1941 založil i družstvo žen, které se pod jeho vedením dostalo do ligy již po dvou letech a na Mistrovství Čech 1943 skončilo na 2. místě. Po skončení války v roce 1945 a obnovení studia již hrál za výběr pražské Univerzity v tradičním souboji s Technikou, byl zařazen do širšího kádru mužů ČSR pro 4. ME 1946 a výkony v přípravných utkáních s výběrem americké armády si zajistil nominaci. Stal se dokonce kapitánem týmu, který v Ženevě vybojoval zatím náš jediný titul Mistrů Evropy. Jeho spoluhráči ve Švýcarsku byli Bobrovský, Drvota, Ezr, Hluchý, Křepela, Mrázek, Nerad, Šimáček, Toms, Trpkoš, Velenský a Vondráček. Po šampionátu absolvoval s ligovým Uncasem Praha vítězné „tažení“ Francií a na prvních poválečných SALH 1947 pomohl vybojovat v Paříži týmu vysokoškoláků ČSR prvenství a titul akademických mistrů světa.
Po náhradní vojenské službě hrál v roce 1948 ligu za Sokol Pražský a po rozpadu tohoto družstva přešel do Slavie Praha, které pomohl k postupu do ligy. V roce 1949 vedl 3 měsíce přípravu akademiků Rumunska pro SALH v Budapešti. Po návratu a nešťastném úrazu při ligovém utkání Slavie ukončil působení ve vrcholovém basketbalu, do roku 1962 si příležitostně a pro radost zahrál za Slavii PF Praha.

Judo:
S tímto sportem (v té době nazývaném jiu-jitsu) se seznámil v letech 1942–1944 na státních kurzech instruktorů a rozhodčích a začal jej provozovat závodně. Největším úspěchem se pro něj stal titul mistra ČOS a ČSR těžké váhy v roce 1948, spojený se ziskem I. Danu. Poznatky z pádové techniky juda zakomponoval do volejbalové metodiky a techniku „vybírání míče jednoruč při pádu stranou“ s pomocí bezpečných judo-pádů (popř. judo-kotoulů pro rychlé zvednutí) naši volejbalisté v této době často s úspěchem využívali.

Funkcionářské aktivity:
Po uzavření vysokých škol v roce 1939 se účastnil státních kurzů pro instruktory a rozhodčí basketbalu, volejbalu a juda, na těchto kurzech pak začal působit jako instruktor a zkušební komisař. Aktivní byl i jako rozhodčí, ve volejbalu řídil např. utkání protektorátního mistrovství mužů 1942 v Pardubicích, v basketbalu utkání české zemské ligy v roce 1943. Po válce začal působit v odborných komisích svazů basketbalu (košíkové), juda a volejbalu (odbíjené), dále uvedeny pouze aktivity volejbalové.

V letech 1961–1971 byl členem a předsedou Ústřední metodické komise a členem Ústřední trenérské rady ČSVS (ÚSO ČSTV). V roce 1966 v rámci pražského MS byl zasedáním FIVB zvolen členem její Komise pravidel hry (CLJ), v roce 1969 se stal sekretářem této komise, od roku 1970 viceprezidentem a v letech 1978–1980 jejím prezidentem a členem Správní rady FIVB.
Podílel se na tvorbě, prověřování a zavádění řady změn s cílem pravidla zjednodušit a zobjektivnit činnost rozhodčích (povolení přešlapu střední čáry, zavedení postranních antének, povolení přesahu bloků, nezapočítávání bloku do tří úderů, zavedení karet rozhodčích aj.).
Od roku 1970 byl členem řídících komisí (jury) a komisí rozhodčích (SAC) při významných soutěžích FIVB, počínaje MS 1970 v Bulharsku a konče OH 1980 v Moskvě. Za jedinečný a významný je považován jeho návrh nové koncepce pravidel FIVB a jejich kompletní přepracování, schválené při OH 1980 v Moskvě. Z našich pravidel z roku 1976 byly pravidly FIVB převzaty mj. diagramy a originální kresby gest rukou (znamení) rozhodčích od Ivany Stibitzové Kočové.

Publikační činnost:
Od roku 1950 zveřejnil přes 200 odborných článků a statí z oblasti teorie a metodiky sportovních her (s převahou článků o volejbalu) a řada z nich byla otištěna v zahraničních časopisech a příručkách. Ke své výuce vydal 12 vysokoškolských skript a na řadě dalších spolupracoval. Mimořádný zájem nejen doma, ale i v zahraničí získalo skriptum „Sportovní hry II – Odbíjená“ z roku 1954 s novou originální systematikou a metodikou, doplněné 300 diagramy (kinogramy) a kresbami autorovy manželky Anny Stibitzové. V roce 1958 bylo přeloženo v NDR a Rumunsku a ve stejném roce bylo u nás vydáno Sportovním a turistickým nakladatelstvím (STN) v knižní, bohatě ilustrované podobě pod názvem „Odbíjená“. Tato publikace byla přeložena v roce 1959 v Rumunsku, v roce 1960 v SSSR (vydána nákladem 24 000 kusů) a o povolení částečných překladů požádala autora Brazílie, Polsko, Nizozemsko a NSR.
V této publikaci jsou stránky 172–177 věnovány nácviku a optimálními provedení „spodního odbití obouruč“, které autor v publikaci nazývá „bagrem“. Tento pojem se rychle ujal (používá dodnes) a autora lze pokládat za vynálezce a propagátora tzv. „českého bagru“. Ten byl až do 70. let (nástupu Japonců do světového volejbalu a „bagru japonského“) pokládám za nejlepší techniku pro příjem razantního soupeřova podání a bezpádové vybírání míčů v poli. V roce 1968 se publikace „Odbíjená“ (doplněná o nové autorovy poznatky) dočkala reedice u nakladatelství Olympia.

Po uzavření vysokých škol v roce 1939 se F. S. vrátil z Prahy do Kolína a stal se vůdčí osobností basketbalistů Sokola, od roku 1941 AFK Kolín. Na snímku protektorátní fotka basketbalistů Kolína, které hrající trenér F. S. (první zleva v horní řadě) dovedl až do české zemské ligy. V první řadě jako třetí zleva (ruce opřené o kolena) stojí Jaroslav Fučík – další z osobností Síně slávy ČVS a Františkův nerozlučný druh, spoluhráč basketbalový i volejbalový a nejčastější partner při volejbalových deblech, jak dokládá snímek druhý.

V roce 1947 se F. S. oženil, přestěhoval do Prahy, přijal nabídku Josef Češpivy a dvě sezony startoval za Sokol Vysočany. V roce 1947 se stali Přeborníky ČOS (ve finále porazili Sokol Kolín) a o rok později skončili na sletových závodech na 2. místě, když jim ve finále Sokol Kolín oplatil porážku z předchozího roku. Snímek je z roku 1947 a zleva na něm stojí Češpiva, Těšitel, Polívka, Z. Malý, Pácalt a Vlháček, dole zleva Stibitz, Čihák a Janoušek.

V roce 1949 se F. S. rozloučil s šestkovým volejbalem doslova impozantně. Za jednoho z moravských hráčů, který na sraz nedorazil, byl narychlo oblečen do reprezentačního trika a poprvé a naposledy si zahrál za ČSR. Bylo to v červnu 1949 při přátelském dvojutkání s Maďarskem (muži, ženy), hrálo se v Kolíně a František tam přišel původně jen jako divák a funkcionář svazu. Na snímku poznávám (zleva) Soňu Burianovou Balunovou, Josefa Tesaře (č. 7), Františka Stibitze (č. 8), Stanislava Linkeho (č. 3) a Miloslava Baluna (č. 4).

15 let trvající aktivity F. S. v Komisi pravidel (CLJ) FIVB (1966–1980) připomíná poslední snímek z roku 1978, pořízený na kongresu v Římě a převzatý z almanachu ČVS 2001. Zleva na něm stojí F. Schmied (pokladník FIVB), paní Canafe (sekretářka FIVB), P. Lang (člen komise z NDR) a František Stibitz, v letech 1978–1980 prezident CLJ.