Únoroví jubilanti roku 2025 z řad osobností ČVS

V druhém měsíci roku si vzpomeneme na tři významné osobnosti českého volejbalu, které již nejsou mezi námi. První osobností je dlouholetý trenér, který celou svou volejbalovou kariéru trénoval ženskou složku v Jablonci n/N. Jeho oddanost a vášeň pro volejbal byly zřejmé každému, kdo s ním pracovat. Pod jeho vedením dosáhly jeho svěřenkyně mnoha úspěchů. Druhou osobností je rodačka z Kolína, která byla nejen vynikající hráčkou košíkové a odbíjené místního Sokola, ale také významnou reprezentantkou Československa. Po válce se v roce 1945 přestěhovala do Prahy, kde pokračovala ve své sportovní kariéře. Vrcholem její kariéry bylo získání stříbrné medaile na historicky prvním ženském mistrovství Evropy v roce 1949 v Praze. Třetí osobností, kterou si připomeneme, je bývalý reprezentant a dvojnásobný olympionik, který hrál za Duklu Liberec. Po skončení své hráčské kariéry se stal trenérem mužských i mládežnických týmů Liberce.

Nedožitých 95 let Josefa Kukuly

(* 1. 2. 1930, † 6. 2. 2006)

dlouholetého trenéra a funkcionáře v Jablonci n. Nisou, kde jako trenér volejbalistek TJ Jiskra a později Bižuterie působil 45 let a kde po sobě zanechal nesmazatelnou stopu.

Narodil se v Jablonci, kde žil s rodiči do roku 1939 a záboru pohraničí Němci. Celá rodina se přestěhovala do Náchoda, kde Pepa dokončil základní školu a odkud v roce 1944 odešel do Baťovy školy práce. Ve Zlíně se mohl věnovat intenzivně i sportu, především české házené a stolnímu tenisu, ve kterém se probojoval až do dorosteneckého finále mistrovství Čech.
Zlínskou školu dokončil již po válce a celá rodina se opět vrátila do Jablonce, kde Pepa pokračoval ve svých házenkářských a tabletenisových aktivitách. Pracoval jako vychovatel mládeže a při svém povolání dokázal své zkušenosti ze sportu dokonale využít.

V roce 1955 se začal věnovat volejbalu, když převzal družstvo žen, pendlující mezi krajským přeborem a II. ligou. V roce 1960 přišly do družstva nejlepší dorostenky a družstvo Jiskry šlo výkonnostně nahoru a Pepa začal brát trénování vážně.

Jeho svěřenkyně začaly hrát moderní volejbal, zabydlely se ve II. lize. V roce 1961 družstvo uspělo v kvalifikaci do nejvyšší soutěže. V prvoligové premiéře skončily jablonecké volejbalistky se 3 výhrami na předposledním 11. místě, společně s Banskou Bystricou soutěž opustily, ale již v roce následujícím si znovu vybojovaly účast mezi elitou. V nejvyšší soutěži se udržely dalších 7 let, od roku 1968 již jako TJ Bižuterie Jablonec se štědrým sponzorem nejen v názvu.

V roce 1962 se stal Josef Kukula trenérem z povolání, kromě žen trénoval ještě žákyně a dorostenky a začal pracovat v Trenérské radě ÚV volejbalového svazu.

Jablonecké volejbalistky v letech 1964 - 1969 končily v první polovině ligové tabulky, v roce 1965 byly třetí a v roce 1966 druhé za mistrovskou Slávií Bratislava UK.

Josef Kukula byl několikrát pověřen vedením juniorek ČSSR na mezinárodních turnajích a v roce 1968 byl 3 měsíce v italské Modeně jako poradce volejbalového družstva žen klubu UISP Cabassi, za který v sezoně 1968 - 1969 startovala jeho žena Jana.

V roce 1970 družstvo Bižuterie Jablonec sestoupilo z extraligy. Josef Kukula po sestupu do I. národní ligy na post trenéra žen rezignoval, ale dál se věnoval výchově mládeže. V sezoně 1994 - 1995 se jeho družstvo dorostenek (za které hrála již jeho vnučka) probojovalo na rok do celostátní dorostenecké ligy. Družstvo jabloneckých volejbalistek dále startovalo na významných domácích turnajích a sehrálo řadu mezinárodních zápasů.

Mezi úspěchy trenéra Josefa Kukuly lze započítat i zařazení a uplatnění tří jeho hráček, Jany Kukulové (manželka), Ireny Hrádkové a Eleny Polákové, v ženské reprezentaci ČSR a ČSSR. .

Všechna tato krásná a úspěšná léta byla výsledkem obrovského nadšení, obětavosti, píle i umění a v nepolední řadě výborné party jabloneckých volejbalistek pod trenérskou taktovkou Josefa Kukuly.

Zájemci si mohou přečíst vzpomenutí jeho svěřenkyň u příležitosti jeho nedožitých 80 let.

---

 

Nedožitých 100 let Jarmily Brožové roz. Hroudové

(*4. 2. 1925, †2. 1. 2015)

osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie hráčů, v letech 1947-50 reprezentantky ČSR se ziskem stříbrné medaile na historicky prvním ženském ME 1949 v Praze. Ligové basketbalistky Sokola Kolín a Sokola Pražského, smečařky volejbalových týmů žen SK Slavia Praha, Sokol Vinohrady, Sokol Pražský, Dynamo Slavia, ÚDA Praha a Spartak ČKD Stalingrad se startem v celostátní 1. lize a ziskem 4 titulů Mistra ČSR.

Od 6 let byla členkou Sokola Kolín, za který otec Václav Hrouda závodil ve sportovní gymnastice a kde působil i jako cvičitel. V Sokole získala Jarka základní pohybové dovednosti, kromě sokolské gymnastiky se začala věnovat lehké atletice a v roce 1941 začala hrát pod vedením Františka Stibitze v létě odbíjenou a přes zimu košíkovou (jak tyto hry sokolové nazývali). To již za AFK Kolín, kam řada sportovních družstev po zrušení Sokola nacisty přešla. Volejbal hrála často s muži, a to jak šestky, tak tahaného mix-debla v roli nahrávačky. Po příchodu do Prahy v roce 1945 hrála 1. ligu, resp. Mistrovství ČSR postupně za tato družstva - SK Slavia Praha, Sokol Vinohrady, Sokol Pražský, Dynamo Slavia Praha, Ústřední dům armády (ÚDA) Praha a Spartak ČKD Stalingrad.

V letech 1958-61 hrála ještě pro potěšení za Slovan Orbis (po roce 1989 opět Sokol Nusle) v přeboru Prahy s postupem z 3. do 1. třídy, v letech 1962-68 za nově ustavené družstvo žen Rudé hvězdy Praha s postupem do 2. ligy, trenér R. Bönisch.
S hráčskou kariérou se rozloučila v roce 1969 (svých 44 letech) v týmu, složeném z bývalých reprezentantek několika pražských oddílů, startujících pod hlavičkou B-týmu Slavie Praha v 1. třídě pražského přeboru.

Premiéru v reprezentaci ČSR si odbyla v roce 1947 v Kolíně při mezistátním utkání ČSR – Maďarsko, v roce 1948 si zahrála v Praze proti Polsku a v roce 1949 byla nominována na premiérové I. ME žen, které hostila Praha společně s I. ročníkem MS mužů. Naše ženy pod vedením Miro Rovného z Bratislavy vybojovaly na štvanickém Zimním stadionu stříbrné medaile.

První fotografie v záhlaví vizitky je z roku 1949, druhá z roku 2014, kdy se naposledy zúčastnila tradičního setkání legend českého volejbalu v Dolním Poříčí u Strakonic.

Zájemcům o více informací nabízíme podrobnější profil v rubrice Síň slávy – Hráči, doplněný několika historickými fotografiemi.

---

Nedožitých 75 let Vlastimíra Lenerta

(*20. 2. 1950, † 23. 7. 2023)

držitele Medaile Ing. Vladimíra Spirita za zásluhy o rozvoj volejbalu, v letech 1975-1980 reprezentanta a olympionika ČSSR se startem na MS 1974 (Mexiko), ME 1975 (Bělehrad) a na dvou olympijských turnajích v letech 1976 (Montreal) a 1980 (Moskva). Blokaře Dukly Liberec se ziskem 5 titulů mistra republiky, vítěze Čs. poháru 1975, PMEZ 1976 a Mistrovství spřátelených armád v letech 1971 a 1976.  Trenéra st. dorostenců, resp. juniorů Dukly Liberec (mistrů republiky 1998) a Slavie Liberec, v letech 1992-97 prvního trenéra mužů Dukly s dvojicí 3. míst v EXL, vítězstvím v Českém poháru 1995 a s 2. místem na Armádním mistrovství světa (CISM) v roce 1994. Držitele titulu Mistr sportu.

S výjimkou sportovních a volejbalových začátků v Sokole Samotišky, kde pod vedením Jindřicha Pudela prošel všemi mládežnickými kategoriemi a před vojnou si zahrál 2. ligu s muži, věnoval zbývající část volejbalové kariéry jedinému klubu – Dukle Liberec. Po základní vojenské službě se upsal armádě a v Liberci působil 13 sezon jako hráč a 16 sezon jako trenér s kvalifikací II. třídy.

Na vojnu narukoval v roce 1970 a již v první sezoně pod vedením jedné z legend čs. volejbalu - Karla Pauluse - se stal vítězem Mistrovství spřátelených armád (MSA) s účastí armádních výběrů zemí Varšavské smlouvy. První z pětice titulů Mistra ČSSR získal v roce 1973, další pak v letech 1975, 1976 (trenér K. Paulus), 1980 a 1983 (trenér Josef Smolka). Spolu s uvedenými tituly pomohl Dukle vybojovat ještě 3 stříbrné a 4 bronzové medaile a v roce 1975 kromě titulu také vítězství v Čs. poháru. Nejúspěšnější se stala sezona 1975/76 se ziskem „hatricku“ v podobě vítězství na MR, v PMEZ a podruhé na MSA. K úspěchům v Poháru mistrů patřilo ještě 3. místo v roce 1984, dvojnásobná účast v semifinále a v jednom čtvrtfinále PMEZ.

Po zakončení hráčské kariéry se začal věnovat družstvu dorostenců Dukly Liberec, které vedl v letech 1984-1992 a ke kterému se vrátil ještě v letech 1997-2000. K největším úspěchům patřilo 2. místo na M-ČSSR v roce 1988 a titulu mistra ČR v roce 1998. Od roku 2000 trénoval dorostence Slavie Liberec.

Trenérskou práci u EXL družstva mužů si vyzkoušel v sezoně 1989/90 jako asistent trenéra J. Smolky s 5. místem na MR a účastí ve čtvrtfinále Poháru CEV. V roli prvního trenéra působil v letech 1992-97, tedy 5 sezon se ziskem 2 bronzových medailí na M-ČR 1994 a 1996, s vítězstvím v Českém poháru 1995. Úspěchem se stalo také 2. místo na Armádním mistrovství světa (CISM) v roce 1994 v Bulharsku.

Do mužské reprezentace jej v roce 1973 zařadila trenérská dvojice Petr Kop - Evžen Krob, pod jejichž vedením si zahrál na MS 1974 v Mexiku s 5. místem, na ME 1975 v Jugoslávii s 6. místem a na OH 1976 v Montrealu s dalším 5. místem mezi elitou. S reprezentací se rozloučil v roce 1980 startem a 8. místem na OH v Moskvě pod vedením Pavla Schenka.

První portrét v záhlaví vizitky je z roku 1973, druhý z roku 2015 a vznikl při květnovém setkání jubilantů ČVS v pražském Parkhotelu.

Zájemcům nabízíme medailonek k jeho sedmdesátce, doplněný několika historickými fotografiemi.

 

Autor: Václav Věrtelář