České volejbalové klany – část 19a – Myslíkovi, Hromířovi a Kolouškovi se třemi generacemi hráčů a dvěma generacemi reprezentantů

Další část věnujeme rozvětvené a již třígenerační rodině, která unikla pozornosti autora a její medailonek je věnován jednomu ze zakladatelů „klanu“ Ríšovi Myslíkovi, který v těchto dnech před 25 roky svoji i volejbalovou rodinu nečekaně opustil ve věku nedožitých 57 let. Ríša byl kvalitním druholigovým hráčem, ale zviditelnil se především jako trenér a funkcionář. S juniorkami ČSSR dovezl z ME v roce 1988 stříbrné medaile, uplatnil se jako trenér předních družstev mužů v nejvyšší turecké soutěži a dotáhl to až na post ústředního trenéra volejbalu. Manželka Jana Myslíková byla prvoligovou hráčkou Slavoje Plzeň MP se ziskem mistrovského titulu v roce 1960, později jednou z prvních žen s kvalifikací rozhodčího I. třídy a uplatnila se jako masérka RD juniorek. Ve volejbalových stopách rodičů se vydaly jejich dcery Barbora a Karolína, obě se provdaly za extraligové hráče a jejich potomci – teprve v začátcích volejbalové kariéry – představují 3. volejbalovou generaci rodiny. Velkou radost by z nich měl dědeček Ríša, který svá vnoučata Matěje, Aničku a Vítka nepoznal. S ohledem na velký počet vizitek a tedy i stránek textu rozdělujeme rodinný medailonek do dvou částí a druhá část (19b) bude zveřejněna v měsíci březnu.

1. generace – zakladatelé klanu

Mgr. Richard Myslík

(*1938, †1995)

výškou 186 cm hráč plzeňských družstev Spartak Škoda a Slavia PF. Trenér mužů Škodovky ve 2. lize, juniorů a mužů Slavie PF v 1. NL, v letech 1990-93 trenér mužů Fenerbahce a Galatasaray Istanbul v nejvyšší turecké soutěži. Trenér juniorek ČSSR se ziskem bronzových medailí na MEJ 1984 a 10. místem na MSJ 1985. Pracovník Tělovýchovné školy ČÚV ČSTV v Plzni a ÚV ČSTV v Praze ve funkci ústředního trenéra volejbalu. Od roku 1996 se na jeho počest konají Memoriály R. Myslíka, ve kterých soupeří chlapecké výběry svazových Krajských center mládeže (KCM).

Ačkoliv se narodil v Praze, podstatnou část života prožil v Plzni. V roce 1953-56 absolvoval vojenské gymnázium v Moravské Třebové, následně vojenské učiliště v Litoměřicích a Bratislavě s povinností sloužit min. 10 let v armádě. V roce 1959 byl přidělen do Plzně a vojenskou karieru ukončil v roce 1969 v hodnosti nadporučíka ženijního vojska v místní posádce. V letech 1964-69 vystudoval dálkově Pedagogickou fakultu s aprobací tělesná výchova – přírodopis, a když odešel z armády, začal se věnovat kantorskému povolání a následujících 15 let učil na druhém stupni ZŠ v Plzni. Pedagogickou kvalifikaci si zvýšil v letech 1969-74 dalším dálkovým studiem trenérství na FTVS UK. Získal kvalifikaci trenéra I. třídy a v roce 1975 se na základě konkurzu stal pracovníkem Tělovýchovné škole ČÚV ČSTV v Plzni. Souběžně pracoval jako externí asistent Katedry tělesné výchovy PF Plzeň a z titulu funkce v TŠ řadu let působil jako lektor školení volejbalových trenérů III. a II. třídy. V roce 1984 přešel do Prahy na ÚV ČSTV a do roku 1990 působil ve funkci ústředního trenéra volejbalu.

Od mládí byl všestranným sportovcem, v době středoškolského studia se věnoval převážně volejbalu, ale také herectví, jízdě na koni a byl výborným lyžařem (později lektorem lyžařských kurzů). Volejbalovou hráčskou kariéru v Plzni zahájil v roce 1960 v družstvu Spartaku Plzeň Škodovy závody. Za Škodovku hrál 2. ligu celkem 12 let, od samého začátku s přezdívkou „Dědek“ (z hráčů byl nejstarší), převážně v roli kapitána na postu smečaře, v závěru kariéry jako hrající trenér a na postu nahrávače. Byl mimořádným bojovníkem, který nechal na hřišti při každém utkání „tělo i duši“. Později hrál ještě několik sezon za Slavii PF, v závěru kariéry v Praze za Meteor a nespočet turnajových zápasů sehrál s plzeňskými týmy veteránů - naposledy v létě 1994 na turnaji plzeňského Sokola Bílá Hora.

Trenérskou kariéru odstartoval ve Škodovce v roli hrajícího trenéra a pokračoval v letech 1976-82 u dorostenců a mužů Slavie PF Plzeň jako asistent trenéra Josefa Vojíka. Úspěšnou se stala již první sezona 1976/77, ve které starší dorostenci Slavie PF získali tituly přeborníka ČSR a vicemistra ČSSR za Vítkovicemi. Dodejme, že od roku 1977 působilo při Slavii PF mládežnické resp. chlapecké Středisko vrcholového sportu MŠ a v tomto období se v něm zásluhou kvalitního trenérského kolektivu (J. Vojík, R. Myslík, P. Zeman) urodila plejáda vynikajících hráčů. Mezi nimi např. pozdější reprezentanti Barborka, M. Džavoronok, Rajský, Hampacher, Kovář, Malán, Lenc, bratři Vojíkové.

V letech 1981-85 byl Richard jmenován trenérem reprezentačního výběru kadetek ČSSR, se kterými přešel do kategorie juniorek. Vyvrcholením tohoto čtyřletého cyklu se stala účast juniorek ČSSR na ME 1984 ve Francii se ziskem bronzových medailí a následný start na MS U20 v roce 1985 v Itálii s 10. místem. Ve výběru měl hráčky Goldemundovou, Holubovou, Kucharikovou - Janáčkovou, S. Mandelovou, Matějíčkovou, Šenoldovou či Václavíkovou, se kterými se následně potkal v ženské reprezentaci ČSSR již jako ústřední trenér. Se seniorskou reprezentací ČSSR a ČSFR absolvoval v těchto letech řadu evropských a světových šampionátů se ziskem stříbrných medailí mužů na ME 1985 v Nizozemsku a bronzových medailí žen na ME 1987 v Belgii. Současně byl členem Komise vrcholového sportu ÚV ČSTV a Ústřední metodické komise svazu.

Po sametové revoluci využil možnosti zahraničního trenérského angažmá a 3 sezony působil u družstev mužů v tureckém Istanbulu. V letech 1990-92 vedl muže Fenerbahce se 3. a 5. místem v nejvyšší soutěži a v sezoně 1992/93 dovedl tým Galatasaray k titulu vicemistra. Po návratu z Turecka nastoupil na již samostatný ČVS jako technický vedoucí a manažér reprezentace, v únoru 1995 svoji i „volejbalovou“ rodinu nečekaně opustil ve věku nedožitých 57 let.

Fotografii v záhlaví vizitky z neznámého roku doplňuje několik vložených fotografií, které dokreslují Ríšovo soužití s volejbalem. Na prvním snímku druholigová Škodovka v polovině 60. let. Nahoře zleva stojí trenér M. Volín, Štok, Jílek, Rais, Žídek a vedoucí družstva L. Rejšek, dole zleva Böhm, Tvrdý, Myslík a Stupka.

Druhý akční snímek potvrzuje, že Ríša byl všestranným hráčem (smečaři podobné „štiky“ obvykle neházejí) a jak uvedeno, také velkým bojovníkem.

Na třetím snímku junioři Slavie PF Plzeň v úspěšném roce 1977 s titulem Mistra ČSR a vicemistra ČSSR. Zleva stojí Malán, první as. trenéra R. Myslík, Kielberger, Vavřín, Janouškovec, Hampacher, trenér Josef Vojík a druhý asistent Pavel Zeman, dole zleva Lenc, Martínek, Jirka Vojík, Kadlec, Filip a Pěnkava.

Na dalším snímku juniorky ČSSR v přípravě na MEJ 1988 v Itálii. Zleva stojí trenér S. Václavík, Pešťáková, Provazníková, Kollárová, Němcová, Ondráčková, Hrušovská, Hodovalová a as. trenéra M. Blažek, dole zleva masérka J. Myslíková, ústřední trenér R. Myslík, Mikušová, Vondráčková, K. Myslíková, Vostřejšová, Mlčoušková, Rosická a Bajerová.

V roce 1988 na turnaji v Dřevěnici spolu s legendou čs. volejbalu Karlem Paulusem. Na tomto turnaji si Ríša našel vždy nějaký tým, se kterým si mohl i zahrát. Jenom koukání jej nebavilo.

V roce 1989 s výběrem mužů ČSSR v roli ústředního trenéra. Horní řada zleva: Řezník, Barborka, Mikyska, Haník a Kaláb, pod nimi zleva: vedoucí družstva Vl. Štěpán, Goga, M. Hadrava, Smolka ml. a as. trenéra Miroslav Čada, pod nimi trenér R. Matejka, lékař MUDr. Bínovský, Pakosta, R. Myslík, masér Z. Pousta a metodik Z. Malý, v podřepu zleva Bok, Knoflíček, D. Zajíček a Chrtianský.

Na posledním snímku s volejbalisty Galatasaray Istanbul v sezoně 1992/93 s 2. místem v nejvyšší turecké soutěži.

V roce 1962 se Ríša Myslík oženil s ligovou volejbalistkou Slavoje Plzeň MP Janou Strejcovou (*1940). Poznali se spolu na volejbalových kurtech a společně absolvovali dálkové studium na PF Plzeň s promocí v roce 1969. V roce 1964 se jim narodila první dcera Barbora a v roce 1971 druhá Karolína. Obě se vydaly ve stopách rodičů, tj. rovněž propadly kouzlu volejbalu a představují 2. generaci volejbalového „klanu“ Myslíkových s osobními vizitkami. Na snímku z roku 1985 kompletní rodina Myslíkových při turnaji rodinných čtyřek, dole zleva Bára a Kája.

---

Mgr. Jana Myslíková rozená Strejcová

(*1940 v Plzni)

S volejbalem začínala v roce 1955 v plzeňské volejbalové škole mládeže, vedené trenérem Stanislavem Šnebergerem, který ji v letech 1957-58 zařadil do výběru juniorek ČSR a současně na soupisku prvoligového družstva žen Slavoje Plzeň Masný průmysl, které také trénoval. Volejbalistky Slavoje MP pod jeho vedením obsadily na M-ČSR v letech 1959 a 1961 dvakrát 4. místo, v roce 1960 vybojovaly mistrovský titul a v roce 1961 si zahrály v I. ročníku ženského PMEZ (vyřazeny v semifinále polským mistrem AZS Varšava). V roce 1963 odešla Jana za manželem do Škodovky (2. liga, trenér F. Pancr) a později si zahrála 1. NL za Slavii PF (trenér M. Tolar). S výškou 172 cm hrála podle potřeby na postech smečařky nebo nahrávačky (díky smečující levačce s možností útoku „na druhou“) a 45 let trvající hráčskou kariéru zakončila v roce 2000 v KP se ženami Sokola Plzeň - Doubravka.

Absolventka jedenáctiletky s dvouletou nástavbou na Střední zdravotní škole (dětská zdravotní sestra), dálkového studia na Střední pedagogické škole v Sušici (učitelka na Mateřské škole) a spolu s manželem v letech 1963-69 dálkového studia Pedagogické fakulty v Plzni s aprobací tělesná výchova - přírodopis. Učitelské profesi se věnovala následujících 34 let na druhém stupni plzeňských ZŠ. Manžel Ríša ji také zapojil do práce ve volejbalu, absolvovala kurzy pro trenéry, rozhodčí a sportovní maséry. Byla držitelkou kvalifikace trenéra II. třídy a dosud je aktivní rozhodčí s kvalifikací I. třídy, kterou získala jako jedna z prvních žen v ČSSR. Manželovi pomáhala na Tělovýchovné škole v Plzni jako lektorka školení trenérů, rozhodčích a při masérských kurzech. Osm let byla masérkou reprezentačního družstva juniorek a zapojila se také do práce v Ústřední metodické komisi svazu v oblasti testování mládeže. Manžela a dceru Káju doprovázela při jejich angažmá v Turecku a pracovala jako masérka u několika volejbalových a basketbalových klubů v Istanbulu. Trenéry a hráče učila základy strečinku a tejpování - v té době v Turecku ještě neznámé.

Také v jejím případě doplňuje informace několik vložených historických fotografií. Na prvním vloženém snímku mistrovský tým žen Slavoje MP v roce 1960, zleva stojí Řezáčková, Přibáňová, Weberová, Froňková a Moravcová, v podřepu zleva Jana Strejcová - Myslíková, Kopová, Ulmonová - Benešová, Brabcová a Doskočilová.

Na snímku z roku 1961 volejbalistky Slavoje MP (v tmavých trikách) spolu s hráčkami Stade France Paris v 2. kole PMEZ. Jana v horní řadě napravo v předklonu. První zápas se hrál v hale Karlových Varů (Plzeň halu ještě neměla), odveta v Paříži - obě utkání hladce 3:0 s postupem do semifinále.

Další dvě momentky dokumentují její různorodé volejbalové aktivity. Na první při smeči v družstvu žen Slavie PF Plzeň a na druhé jako rozhodčí při jednom ze stovek odpískaných zápasů.

S družstvem učitelek pod hlavičkou Odboru školství Plzeň startovala a několikrát vyhrála celostátní odborářský turnaj o Pohár ÚRO s finálovým turnajem ve slovenském Martinu. Na snímku z roku 1981 přijímá v roli kapitánky gratulaci od předsedy Slovenské rady odborů L. Abraháma.

V roli masérky s týmem juniorek ČSFR v roce 1992 na turnaji v Maďarsku. Nahoře zleva trenér V. Pech, Štumperová, Labudová, Szczerbanová, Kováčová, trenéra A. Ferulík, Ziková, Šilhanová, Večerková, O. Matějíčková a ved. družstva A. Tobolka, dole zleva Gajdošíková, Mocová, Zimmermannová, Pejsarová, Volicerová a masérka J. Myslíková.

Další snímek vznikl v roce 1991 na beachvolejbalovém turnaji v Istanbulu. Ríša na turnaj pozval český pár Milan Džavoronok - Tomáš Kopsa a zahrál si na něm také Pavel Barborka (v té době hráč Eczasibasi) s jedním z tureckých spoluhráčů. Zleva stojí Džavoronok, Barborka, Myslík a Kopsa, dole zleva trenér dorostenek Yesilyurt Miloš Kohout (původem z Rokycan), Karolína a Jana Myslíkovy.

---

Mgr. Barbora Hromířová rozená Myslíková

(*1964 v Plzni)

S volejbalem začínala v roce 1975 v družstvu žákyň RH Plzeň (trenér B. Janošek) a pokračovala mezi dorostenkami Slavie VŠ Plzeň (trenér I. Špeta). Rodinnou tradici neporušila ani při volbě povolání a je absolventkou plzeňské PF s aprobací tělesná výchova. Po dokončení VŠ studia hrála 2. a 1. ligu za ženy Rokycan (1988-2003) a za pražské celky MFF UK, Dukla Praha, Sokol Žižkov a ABC Braník. S výškou 175 cm hrála (a dosud hraje III. třídu přeboru Prahy za VŠSK MFF) na postu nahrávačky. Od roku 2005 se účastní MR seniorek (+40) resp. superseniorek (+50) a s týmy ABC Braník a ČZU Praha získala 5 titulů Mistra ČR a 5x byla vyhlášena nejlepší nahrávačkou finálového turnaje. Je trenérkou II. třídy a od roku 2010 působí jako trenérka žákyň SKŠ Mikulova Praha.

Její volejbalové aktivity dokumentuje trojice vložených fotografií. Na první černobílé jsou st. dorostenky Slavie VŠ Plzeň v roce 1983 na MR v Kežmaroku s 5. místem na M-ČSSR, Barbora Myslíková čtvrtá v zástupu za trenérem Špetou.

Druhý snímek je ze začátků její hráčské kariéry mezi ženami a na něm druholigové družstvo Rokycan s trenérem Veverkou v roce 1989, Barbora s č. 6 v podřepu třetí zleva.

Třetí snímek je z finále M-ČR superseniorek v roce 2019 v Jindřichově Hradci a na něm vítězný tým ABC Braník. Nahoře zleva Macošková, Házová, Wallerová, Bára Hromířová, Halbichová a sestra Kája Koloušková, dole zleva s trofejemi Chloupková a Machová. Je třeba dodat, že propozice těchto MR dovolují zařadit do týmu jednu mladší hráčku (nad 45 let) a tou byla Kája Myslíková. Této možnosti využívala i Bára v letech 2005-08 mezi seniorkami, když ji ještě nebylo 40 let.

V roce 1989 se Barbora Myslíková vdala za volejbalistu Vojtěcha Hromíře (*1967) a v roce 2003 se jim narodila dcera Anna Hromířová, která díky volejbalovým aktivitám patří do 3. generace této volejbalové rodiny se samostatnou vizitkou v závěru rodinného medailonku. Na snímku Barbora a Anna Hromířovy v roce 2019.

---

Vojtěch Hromíř

(*1967 ve Strakonicích)

S volejbalem začínal v 17 letech v mužích TJ Fezko Strakonice (trenér J. Hájek) a pokračoval v družstvu mužů ČZ Strakonice v KP (trenér I. Švihálek). Po nástupu na VŠ (MFF) v Praze v roce 1985 začal hrát 2. a 1. NL za MFF UK (trenéři Ladislav Bičík a Stanislav Stehno). Po roční vojenské službě ve VTJ Žatec si v letech 1991-93 vyzkoušel v USK Praha extraligu (trenéři Jan Sýkora a Zdeněk Effenberger) s návratem do MFF, kde pak působil dalších mnoho let a působí dosud ve III. třídě přeboru Prahy. S výškou 200 cm hrál na postu blokaře a v letech 2001-2003 si také s „Matfyzem“ zahrál nejvyšší soutěž. Šlo o jediný amatérský tým v EXL a nebylo v jeho silách tuto soutěž v konkurenci profesionálů udržet. V první sezoně se zachránili výhrou v baráži, ve druhé sestoupili po barážové prohře s Opavou. S partou spoluhráčů pod názvem Albertov startoval „Béla“ (jak zní jeho přezdívka) v době letní soutěžní pauzy v populární Antukové lize (oficiálně M-ČR na antuce) s největším úspěchem v roce 2000, kdy skončili ve finálovém turnaji ve Vranově n. Dyjí na 2. místě. Po dosažení věku 50 let se zapojil také do M-ČR superveteránů v týmu Pražský výběr (s převahou bývalých hráčů MFF) a doma má bronzovou medaili za 3. místo v roce 2019.

Také Vojtovy volejbalové aktivity a úspěchy doplňuje několik vožených snímků. Na prvním družstvo mužů MFF UK Praha v sezoně 1989/90, ve které vybojovalo postup do 1. NL. Zleva stojí první trenér L. Bičík, Kotál, Kroupa, Procházka, Mareš, Laušman, Češka a druhý trenér S. Stehno, zleva sedí Davídek, Perušič ml., Halbich, Hromíř a Pícka.

Na dalším EXL družstvo USK Praha v sezoně 1992/93. Nahoře zleva as. trenéra Z. Effenberger, Cimoradský, trenér J. Sýkora, Rozehnal, Jarolím, P. Beneš, Jirka Vojík a Hromíř, dole zleva Kozák, Heřman, Svoboda, D. Rosenbaum, Mrkous a vedoucí družstva M. Kozák.

Volejbalisté MFF v EXL sezoně 2001/02. Horní řada zleva manažér družstva P. Boschek, Šiller, Wencl, Honzík, Zadražil, Kadavý, Horký, Hromíř a Kouba, dolní řada zleva trenér L. Bičík, Vlasák, M. Stehno, Pekárek, J. Zbirovský, Bělík, Petříček, Skýba a as. trenéra S. Stehno.

Na snímku posledním superveteráni Pražského výběru při finále M-ČR 2019 v Jindřichově Hradci, ve kterém obhájili 3. místo z předchozího roku. Zleva stojí hrající kouč J. Trnka, Šimek, Sedláček, Emmer, Pícka, Halbich, Kotál a Hromíř, zleva sedí Augustin, Hrubý, Havelec a Melichárek.

Druhá část rodinného medailonku bude věnována manželům Karolíně a Jakubovi Kolouškovým a 3. volejbalové generaci – Anně Hromířové, Matějovi a Vítovi Kolouškovým.

 

Autor: Zdeněk Vrbenský