V Českých Budějovicích skončil, o jeho emoce však UNIQA extraliga nepřijde

Jeho prudké výbuchy emocí se staly pravidelnou součástí zápasů Jihostroje. Valerij Todua dokázal strhnout tým i fanoušky. Stal se miláčkem publika. Na jih Čech přitom přijel jako neznámý ukrajinský chasník, který hrál volejbal teprve pár let. Na dvoudenní zkoušce zaujal, a nakonec zůstal pět sezon - nejvíce ze všech cizinců v historii klubu.

Pamatujete si ještě, za jakých okolností jste do Českých Budějovic přišel?
Z Budějovic odcházel Martin Tibitanzl a potřebovaly blokaře. Agent mi tady domluvil zkoušku, a tak jsem přijel. Nikdy předtím jsem tady nebyl a nic jsem o Budějcích v tu dobu nevěděl. Zkouška byla jenom na dva dny a celé to bylo hodně narychlo. Letěl jsem přes noc, v Praze jsem přistál v šest ráno a odtud jel do Budějovic. Tady jsem se vyspal hodinu a šel jsem se na trénink ukázat. Byl jsem hodně nevyspalý, ale šanci jsem měl jen jednu, a tak jsem musel něco předvést. Trenéru Svobodovi jsem se asi líbil. Na zkoušce jsem tady nebyl jediný blokař, ale nakonec se rozhodli, že podepíšou mě. Pak si myslím, že mi během mojí první sezony hodně pomohla série play-off s Příbramí. Hrálo se na sedm zápasů a já jsem dělal na hřišti úplný blázinec. Hodně to zvedlo morální a psychickou stránku týmu v těžkých zápasech. Možná kvůli tomu si mě tady nechali pak i dál.

Volejbal jste přitom začal hrát až v pokročilejším věku. Jaké byly vaše začátky na Ukrajině?
Já jsem poprvé začal hrát až v sedmnácti letech beachvolejbal. Teprve po dvou letech jsem odešel do Charkova na zkoušku, takže klasický volejbal hraju až od devatenácti let. Moje výhoda vždycky byla, že jsem na tom byl vždycky dobře fyzicky. Mám to genově dané, ale zároveň na tom i makám. Ve všech mančaftech jsem byl vždycky mezi nejsilnějšími. Když jsem přijel do Charkova, tak jsem měl kolem 79 kilogramů, ale držel jsem dietu a hodně o sebe pečoval. Už zhruba za rok nebo rok a půl jsem vážil 96 kilo. Všechno, co jsem přibral, byla svalová hmota. To mi hodně pomohlo, protože když je hráč vysoký a dobře skáče, tak má hned větší šanci se prosadit. Do prvního A-týmu Charkova, který hrál v Rusku, jsem se sice nedostal, ale prosadil jsem se do druhého týmu, který hrál na Ukrajině. Pak ale začala válka, tak jsem odjel do Ruska, a odtud po roce do Kazachstánu. Pak už jsem šel do Budějovic.

Jak dlouho vám trvalo, než jste byl schopný mluvit česky a jak jste na tom teď?
Rozuměl jsem dost. Tři měsíce mi trvalo, než jsem byl schopný něco říkat. Jsem komunikativní, učil jsem se praxí. Číst zvládám úplně v pohodě, ale psát je pro mě pořád těžké. Česky píšu jako hluchoněmý eskymák (smích).

V Jihostroji jste nakonec odehrál pět sezon, žádný cizinec tady nehrál delší dobu. Na co nejraději vzpomínáte?
Já si moc vážím, že jsem tady mohl hrát. Žádný jiný Ukrajinec nevyhrál v Česku dva tituly a dva poháry. Dá se k tomu započítat i letošní stříbro. Bylo to krásných pět sezon, ale dřív nebo později to muselo skončit. Samozřejmě hrozně rád vzpomínám na zápasy Ligy mistrů. Hrát proti hvězdám, jaké mají Civitanova, Trento nebo Fenerbahce, a ještě dokonce i vyhrát zápas nebo uhrát set, to byla obrovská euforie! Hala plná lidí… To jsem si moc užíval.

Ceníte si více úspěšného tažení v Lize mistrů nebo dvou extraligových titulů?
Vyhrát ligu je úplně něco jiného, protože na to musíte makat celý rok. Dřete, překonáváte zranění a potom to může rozhodnout jeden poslední zápas, jako byl třeba ten letošní ve Varech. To pak může hodit stín na všechnu tu dlouhodobou práci a jste z toho zklamaní.

Berete tedy stříbro z této sezony jako zklamání?
Takhle bych to neřekl. Nebyla to nevydařená sezona. Byla prostě covidová, těžká po všech stránkách. Chtěl jsem tím říct, že dokáže naštvat, když osm měsíců svého života bojujete pro stříbro. My jsme chtěli zlato a byli jsme k němu kousek.

Pojďme se vrátit k poměrně nedávné porážce z pátého zápasu finálové série. Jaké jsou ve vás teď pocity?
Pořád jsem z toho smutný. Mrzí mě, že jsme to nedotáhli do vítězného konce. Vyvinuli jsme hodně sil na to, abychom se vrátili do série, ale v pátém zápase jsme na začátku úplně zapomněli hrát. Naštvalo mě to a pořád to ve mně přetrvává.

Co se změnilo během třetího zápasu? Stav byl 0:2 na zápasy a 0:2 na sety, přesto jste dokázali ještě stav série vyrovnat.
Podle mě nám hodně pomohlo, že jsme ve třetím zápase najednou začali dávat do hry více emocí. I když se hrálo bez fanoušků, tak jsme se dokázali semknout a dostat se do varu. Pátý zápas už jsme možná trochu podcenili. Byli jsme na vlně a asi jsme mysleli, že po dvou vítězstvích zase vyhrajeme, ale neuvědomili jsme si, že samo to nepůjde.

Hrálo roli, že Karlovarsko hrálo pátý zápas doma?
Já si myslím, že v play-off bylo jedno, jestli hrajeme doma nebo venku. Bez fanoušků to bylo všude stejné. Výhoda domácích zápasů byla v tom, že se nikam necestovalo. Spíš šlo o to, kdo se dokázal víc namotivovat, lépe si připravit hlavu. Ve finále už rozhodovaly detaily a možná i to, kdo se lépe vyspal.

Mluvil jste o emocích ve třetím finálovém zápase. Právě vy jste přinesl velkou dávku emocí oslavou svého bloku, kdy jste napodoboval telefonování. Jak to vzniklo?
Prostě jsem chtěl náš tým nakopnout a soupeře naštvat. Povedlo se mi to. Inspiroval jsem se od ruského smečaře Savina, který to dělal už někdy před šesti lety. Byla to spontánní reakce, prostě jsem musel emoce nějak vyndat ven. Hráče Karlovarska to asi trochu zabrzdilo, přestali hrát a začali koukat jenom na mě.

Ve čtvrtém zápase se zdálo, že se Karlovarští hodně soustředili na to, aby vám to oplatili. Takže účinná taktika?
Asi se dá říct, že ano (úsměv). Moc jsem nechápal, proč měli zapotřebí reagovat na blokaře, který útočí párkrát za zápas. Udělali by lépe, kdyby se víc soustředili na naše účka a smečaře, a ne na nějaké emoce.

Jaká pro vás byla sezona z osobního hlediska?
Už začátek sezony byl divný, protože přišel covid. Hned jsem ztratil všechno, co jsem natrénoval, a začínalo se od nuly. Pak se zase nehrálo. Když už se konečně hrálo, tak se mi nedařilo, nic mi nevycházelo. Řekl bych, že mě osobně covid hodně zbrzdil.

Neměl jste jisté místo v sestavě, trenéři upřednostňovali jiné blokaře. Jak jste to nesl?
Bral jsem to tak, že o sestavě rozhoduje trenér. Pokud tým vyhrává, tak není důvod měnit sestavu. Samozřejmě každého štve, že nemůže pomoct vyhrávat. Myslím si ale, že náš trenér to dělal výborně, svědčí o tom naše výsledky. V republice je málo trenérů, kteří mají za pět let takové úspěchy. Ze mě udělal hráče, který může jít hrát někam dál.

Jste známý svou namotivovaností a výbuchy emocí. Jak těžké pro vás bylo odehrát sezonu bez diváků?
Jako kdyby někdo vzal půlku mě a vyhodil. První půlku sezony jsem se s tím srovnával a cítil jsem se hrozně špatně. Fanoušci pro mě znamenají opravdu moc, a hlavně já půlku lidí znám i osobně. Mně třeba hrozně pomáhalo i to, že než jsme jeli do Varů, tak jsem potkal paní a ona mi říkala, že nám moc drží palce a věří, že sérii otočíme a vyhrajeme titul. Tyhle slova se mi pak vybaví i před zápasem, stejně jako komentáře fanoušků na sociálních sítích. Lidi pro nás dělají touhle podporou obrovskou věc. Fanoušci Jihostroje jsou opravdu jako sedmý hráč na hřišti. Myslím si, že i proto jsem nebyl tak dobrý hráč na Ukrajině. Na volejbal tam totiž chodí minimum lidí, a navíc mi v klubu emoce zakazovali. Proto mi to tady sedlo. Já jsem prostě takový a vedení klubu se to líbí. Myslím si, že i kvůli tomu jsem tady nakonec odehrál pět let.

Jste známý tím, že máte mnoho rituálů. Jedním z nich je, že před podáním hypnotizujete míč. Jak to vzniklo? Budete to používat i ve svém novém týmu?
To jsem od nikoho neodkoukal, je to takový můj výmysl, jak se uklidnit před podáním. Je to o tom, že se pět vteřin koncentruju na balon a uklidním se tak před servisem. Najednou to samo přišlo a začal jsem to dělat. Žádný hlubší smysl v tom není. Vyhovuje mi to a ani v novém týmu s tím neplánuju přestat.

Jak moc jste se v Jihostroji posunul volejbalově?
Budějovice mi určitě pomohly stát se lepším hráčem. Trenéři ze mě dokázali vymáčknout, co ve mně bylo, a teď si myslím, že jsem na svém vrcholu. I když samozřejmě vždy je na čem pracovat. Teď už sám cítím, že potřebuju novou motivaci, nové prostředí a nové hráče kolem sebe. Cítím se tady už moc pohodlně. Když se tohle všechno změní, tak se možná dokážu zlepšit ještě víc. Nebo se může stát, že se zhorším, protože mi budou chybět rady, které jsem tady dostával.

O Jihostroji se říká, že v něm panuje rodinná atmosféra. Můžete to potvrdit?
Jihostroj je opravdu taková malá rodina. Jsme pořád spolu, kabina funguje skvěle. Často s klukami posedíme a pokecáme. Osmdesát procent práce dělá masér Křápa. Myslím, že všude berou volejbal jako práci a tady je tým vlastně tvůj život.

Ví se o vás, že vám České Budějovice přirostly k srdci. Plánujete se někdy vrátit?
Samozřejmě, chci se sem vrátit a chci tady bydlet. Budějce se mi hrozně líbí a mám je v srdci. Ale teď prostě myslím, že potřebuju změnu. Já jsem nechtěl jít nikam do zahraničí, jsem rád, že jsem dostal zajímavou nabídku z Česka. Takže se můžu vracet kdykoliv do Budějovic za kamarády, za přítelkyní nebo ona může jezdit za mnou. Někdy později se sem chci vrátit a bydlet tady. A třeba se sem vrátím i jako hráč, když mě klub bude potřebovat.

Co vám bude z Českých Budějovic nejvíce chybět?
Budvar 12 (smích). Nic mi chybět nebude, protože sem vždycky můžu přijet. Já to beru jako změnu v kariéře, ale do Budějc přijedu vždycky v létě na dovolenou, na Vánoce a samozřejmě na ryby!

Autor: Matěj Mayer