Petr Konečný sní o účasti na olympijských hrách

Příběh českého reprezentanta Petra Konečného zní jako z pohádky. Dlouhá léta byl národním týmem opomíjen, se startem v reprezentaci již dávno nepočítal. Po zranění středních blokařů dostal před mistrovstvím světa šanci. Doslova od bazénu svého domu naskočil do již rozjeté přípravy, na mistrovství světa v Itálii se stal jedním z lídrů týmu a mohl tak slavit historicky nejlepší umístění české reprezentace na světovém šampionátu. Světoběžník „Kendy“ má o čem vyprávět, posuďte sami.

Jak hodnotíš dosavadní přípravné zápasy s Brazílií a Kanadou?
S Kanadou se nám už hrálo dobře, je to silný soupeř, v Českých Budějovicích byli unavení, nenastoupili v nejsilnější sestavě, ale v Jindřichově Hradci už se hrál dobrý volejbal. Hrálo se naplno, oba týmy chtěly vyhrát, my jsme v koncovkách setů ukázali větší vůli a bojovnost a to rozhodlo o našich vítězstvích.

Přestože jsi dlouhou dobu působil v nejvyšších evropských soutěžích, za národní tým jsi dlouho nehrál. Kdo tě „znovuobjevil“ pro národní tým, kdo má kromě tebe největší zásluhu na tvém návratu do české reprezentace?
Ano, dlouho dobu jsem v národním týmu nepůsobil, až v minulém roce jsem se objevil v širší nominaci. Byl jsem osloven asistentem a kamarádem Milanem Hadravou, slíbil jsem mu, že pokud by měl někdo ze středových hráčů zdravotní problémy, vypomohl bych. S touto alternativou jsem však vůbec nepočítal, protože jsem byl až blokař č. 6.

Jak se tedy šestý blokař národního týmu dostal na mistrovství světa?
Z týmu vypadli z důvodu zranění nejdříve Martin Lébl a potom Michal Rak. Milan Hadrava mně začátkem srpna zavolal, jestli naše dohoda platí a tak jsem 9. srpna naskočil do přípravy. Do té doby jsem odpočíval doma u bazénu a věnoval se rodině. Mám to z domu dva kilometry do haly, takže jsem vstal od bazénu a odjel jsem do haly Dukly. (úsměv).

Na světovém šampionátu ses zřejmě díky týmovému pojetí stal okamžitě jedním z lídrů týmu. Je to tak?
Je to možné. Nechtěli jsme do Itálie jet s malými cíli, nikdo nám nevěřil, chtěli jsme tam prostě něco uhrát. Vytvořila se výborná parta a pak to šlo samo.

Patříš k nejzkušenějším hráčům české reprezentace. Vyzrál jsi jako hráč?
Myslím si, že ano. Jsem již dvanáct let v zahraničí, některé situace dnes řeším jinak, než bych je řešil před osmi, deseti lety. Snažím se je řešit s chladnou hlavou.

S pokročilým věkem přichází jistě i zdravotní problémy. Co musíš dělat proto, aby ses dokázal připravit na další, již několikátou, velmi náročnou sezónu ve vrcholovém volejbale?
Tak chce to pokaždé fyzickou přípravu, důležitý je odpočinek, ale nejdůležitější je se nezranit, pak se dá výkonnost udržet na určité úrovni. Samozřejmě, že když mi bylo dvacet let, smysl v protahování a regeneraci jsem neviděl, na to přijde člověk postupně sám. Vím, že pokud chci odehrát druhý den dobře „pětiseťák“, tak se nepůjdu večer „rozstřelit“ do hospody, ale jdu na masáž nebo vířivky.

Jaká byla minulá sezóna v Tours?
Co se týče Ligy mistrů, tak vynikající. Měli jsme ve skupině silné soupeře – Treviso, Fenerbahce Istanbul a ruský Belgorod. V šesti zápasech jsme pouze jeden prohráli. Postoupili jsme do dvanáctky nejlepších, ve vyřazovací části jsme dostali silné Dynamo Moskva, jedno utkání jsme vyhráli, jedno prohráli, ve zlatém setu nás Rusové porazili, takže postoupili dál. V lize jsme základní část vyhráli o jedenáct bodů, vyhráli jsme pohár a tím jsme měli účast v dalším ročníku Ligy mistrů zajištěnou. Před zápasy play off přišlo vedení klubu a oznámilo nám, že s naším trenérem do další sezóny nepočítá, to se projevilo na atmosféře v týmu, trenér už do toho také nedával sto procent. Každý chce vyhrát ligu, ve finále jsme proti Poitiers prohráli 15:13 v tie breaku, ale myslím si, že toto rozhodnutí hodně ovlivnilo naši výkonnost v závěru ligu.

Jak se žije rodině Konečných ve Francii?
My jsme hodně spokojení, mám dva kluky, desetiletý Péťa navštěvuje základní školu a už se plynule domluví francouzsky, čtyřletý Tomík půjde do mateřské školky, takže my jsme velice spokojení. V Tours zůstáváme minimálně další rok, po skončení smlouvy uvidíme, jestli zůstaneme déle nebo se vrátíme do Čech.

Láká tě i jiná evropská soutěž?
Jsem dvanáct let v zahraničí, hrál jsem jeden rok v Belgii, tři roky v Innsbrucku, pět let v Sete a teď tři roky v Tours. Asi bych v dalším angažmá zvolil znovu Francii, znám mentalitu lidí, jazyk, nechci rodinu stěhovat do cizí země, aby se museli znovu adaptovat v cizí zemi, takže o jiné lize neuvažuji.

Před odchodem do zahraničí jsi působil v liberecké Dukle, v Liberci máš dům. Uvidíme tě po návratu do Čech opět v dresu Dukly Liberec?
Příští rok zvážíme s manželkou, jestli ještě ve Francii zůstaneme nebo se vrátíme do Liberce. S vedením Dukly v kontaktu nejsem, zatím jsem neuvažoval o tom, jestli budu hrát v extralize a případně v jakém klubu.

Jsi blokař obranář nebo útočník?
Jednoznačně obranář. Nikdy jsem nevynikal na útoku, jsem placen od toho, abych bránil. Pokud si hráč zlomí prst, tak to bolí, ale už jsem si zvyknul.

Bude domácí evropský šampionát pro tebe vrcholem reprezentační kariéry nebo přemýšlíš dál?
Evropský šampionát bude určitě vrchol mé kariéry, chceme na něm rozhodně uspět, ale velice rád bych se ještě, pokud o mě bude zájem, popral o postup na olympijské hry. Když vidím Francouze, kteří mají horší tým než my a sebevědomě mluví o olympijské účasti, mým cílem je dostat se do Londýna.

Děkuji za příjemný rozhovor

Radek Krpač