Trenérský notes 5/22: Emoce a jejich vliv na výkon

Zkažené podání po tajmu, eso v koncovce či útok do bloku při mečbolu nebo naopak razantní smeč ve finálovém turnaji? Co je hlavním důvodem výše uvedeného? Trénink, adaptace, zkušenosti, kondice či talent jsou faktory, které nám zpravidla vyvstanou na mysl při pokusu o odpověď na uvedenou otázku. Jakou roli hrají emoce, v jakých se hráč nachází? 

Role tréninku je samozřejmě nepopiratelná. Ale i to, v jaké emoci se učíme (trénujeme) či hrajme má zásadní vliv na to, jak daná činnost dopadne. Emoce jsou součástí našeho života. Se sportem jsou nedílně spjaty. Nejsou škodlivé, naopak mohou být naším velkým pomocníkem. Je však nutné si je uvědomit a pracovat s nimi. Emoce můžeme dokonce i vyvolat či je naopak kontrolovat. Je však nutná jejich znalost.

„Emoce jsou velmi komplexní jevy, jejichž charakteristickým rysem je jejich velká citlivost a proměnlivost. Citlivost emocí na změny v osobních a situačních okolnostech se odráží v tom, že bez zjevných změn v objektivních okolnostech se emoce sama může proměňovat (na základě subjektivního hodnocení situace). V jedné situaci může být daná emoce vzbuzena, ale v jiné, stejně typické situaci nikoli.“ (Stuchlíková, 2007, str. 11).  Emoce jsou také doprovázeny fyziologickými změnami, například nadměrným pocením, zrychleným dechem či třesem. 

Strach je emoce, které se zpravidla všichni obáváme. Ve správné míře je však strach cenný pomocník. Dokáže hráče správně aktivovat, nedovolí mu povolit v koncentraci či upadnout do stereotypu. Pokud strach překročí „zdravou“ míru, tak naopak vede ke křečovitosti, paralýze, nejistotě či útlumu.

I vztek je emoce, kterou vnímáme negativně, ale která nám při správné míře může pomoci. „Správný“ vztek nám dodává sílu, energii a odvahu. Velká míra vzteku vede k nepřiměřenosti, zúžení vnímání až k zatmění či zkratu. 

Po prohraných zápasech či selhání pak v ideálním případě přijde smutek, který má pro vývoj hráče i týmu svůj význam. Správně prožitý smutek pak činí hráče i družstvo silnější. Naopak smutek prožívaný při tréninku či utkání snižuje hráčovu sebedůvěru a ubírá mu sílu. V těchto případech je zdroj smutku zpravidla mimo sportovní prostředí.

Jako jednoznačně negativní stav je bezmoc. Vede k pasivitě, odevzdanosti, frustraci, popřípadě i zuřivosti. Stavu bezmocnosti se tak musíme snažit vyvarovat a hráčům vždy najít cestu či cíl, ve kterém budou alespoň částečně úspěšní. 

Další emoce, které bychom se měli za každou cenu vyhnout, je stud. Stud omezuje aktivitu, přináší nejistotu a ztrátu sebedůvěry. V dětském kolektivu jsou zdrojem studu často vrstevníci (spoluhráči), ale hráči se mohou stydět i před diváky či trenérem. Správně prožitý a zpracovaný stud může hráči pomoci tím, že se hráč snaží daný pocit již nezažít a poučí se ze situace, která ke studu vedla. 

Na první pohled žádanou emocí je radost. Jedná se o stav, ke kterému všichni směřujeme a cítíme se v něm dobře. Euforický stav po důležitém vítězství či úspěšném zákroku je „motorem“ hráčů. Přesto pro výkon může být radost někdy i škodlivá. V patřičné míře dodá hráči sebedůvěru a sílu, ale při jejím překročení často vede také k nepozornosti či lehkomyslnosti. Tyto stavy mohou vést k na první pohled nepochopitelně ztracenému vedení, kdy se hráči přestanou koncentrovat, podcení několik míčů a záhy se klid, jistota a sebedůvěra změní ve strach, bezmoc či frustraci.

Jak vidíme, tak správně zvládnuté či vyvolané emoce jsou důležitým faktorem úspěšného sportovního výkonu i tréninku. Trenér s emocemi musí umět pracovat a respektovat je. Měl by jít svým hráčům příkladem. Pokud hráči trenéra respektují, tak zrcadlí jeho emoce. Pokud z trenéra vycítí strach či rezignaci, tak jejich postoj bude stejný. A naopak. Pokud trenér věří v úspěch, je bojovně naladěn žene svůj tým kupředu, i hráči převezmou jeho odhodlání a důvěru. Aneb jaký trenér, takoví hráči.

Autor: Ondřej Foltýn

Zdroj: Lothar Linz: Úspěšné koučování týmu, Praha, 2016, Mladá Fronta, Iva Stuchlíková: Základy psychologie emocí, Praha, 2007, Portál