Charakteristika přihrávky

Definice:

Přihrávka je odbití míče letícího od soupeře s cílem usměrnit míč nahrávači, popř. jinému hráči a umožnit mu rozvinutí útoku. Přihrávka je prvním odbitím družstva a je v podstatě založením útoku

Různé přístupy k dělení

Kvalitní přihrávka (příjem, zpracování) podání soupeře je základem pro bezproblémovou činnost nahrávače při zakládání útočných kombinací. V odborné literatuře se mluví o:

• Přihrávce podání
• Přihrávce útočného úderu

V případě přihrávky tvrdého útočného úderu soupeře se jedná o vybírání. Jiné případy, například úder soupeře z hloubi vlastního pole, popř. tzv. míč „zadarmo“, se však řeší způsobem přihrávky, která se ani technickým provedením ani cílem neliší od přihrávky podání. Zatímco u vybírání tvrdého útočného úderu je cílem udržet míč jakýmkoliv způsobem ve hře, a tomu odpovídají i techniky, cílem přihrávky drajvovaného, lobovaného úderu, popř. míče „zadarmo“ je přihrát perfektně do požadovaného místa, aby mohla být rozvinuta rychlá útočná kombinace. Taková situace je téměř totožná a technicky identická s přihrávkou podání.

Proto lze použít i jiné dělení. O volbě a způsobu provedení přihrávky rozhoduje rychlost letícího míče a to, co je cílem akce. Přihrávka míče „zadarmo“ při vybírání má tytéž parametry jako třeba přihrávka krátkého podání i stejný cíl, a to přesto, že se v prvním případě jedná o přihrávku útočného úderu (byť pomalu letícího), podruhé se jedná o přihrávku podání soupeře. Příjem drajvovaného míče od soupeře při hře v poli má stejnou charakteristiku jako příjem smečovaného podání. Proto můžeme v tréninku obě složky částečně spojovat. Naproti tomu při vybírání prudce zasmečovaných míčů je cílem zpracovat míč a udržet jej ve hře. Z toho vyplývá i odlišná technika a rozdílný způsob nácviku. Přihrávku podání lze tedy z hlediska techniky rozdělit na:

• Přihrávku volně letícího míče
• Přihrávku rychle letícího míče

Funkce a úloha

Reakce na novou úlohu podání:

jestliže se podání stalo v posledních deseto letech herní činností, která změnila tvář současného volejbalu, je zkvalitnění přihrávky jedinou logickou odpovědí na tuto situaci. Ve volejbalu s novým počítáním má každá přímá chyba daleko větší psychický dopad než dříve. Po podání je přihrávka psychicky druhou nejnáročnější činností, protože úspěch se pokládá za standard, neúspěch za fatální chybu. Kvalita přihrávky je determinována technikou provedení snad ještě více než jiné herní činnosti. A jestliže jsme dále přijali v moderním volejbalu tezi, že rozhodujícím faktorem vítězství je útok, pak přihrávka je základním kamenem rodící se ofenzivy.

Technické aspekty

Přihrávka je aktem tlumení:

východiskem v úvahách o správné technice přihrávky je fakt, že při přihrávání se odnímá míči rychlost, tzn. míč se tlumí. Jestliže se mluví o tlumení, musí se respektovat určité biomechanické zákony. Například není možné (nebo minimálně velmi těžké) tlumit míč v pohybu proti němu. Zde je nutné vysvětlit jedno nedorozumění. Často se ozývají trenéři mládeže s otázkou, jak naložit s naším názorem, že přihrávka je aktivní pohybem vzad. Argumentují tím, že učí volejbalové začátečníky při odbití obouruč spodem aktivnímu pohybu k míči a „do míče“ a pojednou se dovídají, že přihrávka je pohybem vzad. Vysvětlení je jednoduché. Rozhoduje rychlost letícího míče a tím daný směr jeho letu. Pomalu letící míč s relativně vertikálním charakterem letu, známý ze začátečnického volejbalu, vyžaduje, aby byl míči při odbití dán určitý impuls. Jinými slovy je třeba vyvinout energii k tomu, aby míč letěl požadovaným směrem. Naproti tomu při rychlém letu míče s relativně horizontálním charakterem letu, je nutno vynaložit energii, aby byl letící míč ztlumen. Čili jedná se v obou případech o aktivní pohyb jednou vpřed, podruhé vzad (popř. šikmo vpřed nahoru, resp. šikmo vzad nahoru).

• Přihrávka volně letícího míče „zadarmo“ má rychlost cca 20 - 25 km/h
• Přihrávka rychle letícího míče má rychlost cca 65 km/h (a íce).

Biomechanika přihrávky:

Kdo chce vědět podstatu toho „JAK“, bude zřejmě také chtít vědět „PROČ“. Je třeba porozumět podstatě biomechanických zákonitostí. Trenér (učitel) musí rozpoznat, co jsou osobitosti pohybu, které opravovat nemusí a kde je naopak porušena účelnost pohybu, kde je oprava žádoucí. Účel zvládnout pohybový úkol převažuje u přihrávky nad taktickými aspekty (výběr řešení atd.), proto zde věnujeme více času mechanice pohybu čili technice.

Rovnováha:

Hráč musí být v momentu přihrávky ve stabilní poloze. U nejlepších hráčů můžeme sledovat schopnost zachovat dynamickou rovnováhu. Zvětšení vzdálenosti chodidel od sebe, snížení polohy těžiště, tlačení špiček a kolen dovnitř dělá postavení ještě stabilnější. Tělo je co nejvíce nad středem pokud možno široké základny. Jednotlivé herní situace si však vynutí přihrávat i v některých nouzových polohách (výskok, pád, mimo tělo atd.), často v bezoporové fázi. V podobných situacích se těžiště dostává nad okraj základny nebo se dokonce nemusí nacházet nad opěrnou bází (základnou). Tedy ve výše uvedených situacích, kdy hráč provádí přihrávku, nemusí být splněna podmínka polohy těžiště nad základnou, přesto hráč musí svalovou činností zachovat dynamickou rovnováhu.

Elastická energie:

Uložení elastické energie do svalu je efekt, který je v podstatě podobný napnutí gumového pásu nebo natažení pružiny. Je to jakési předpětí ve svalech a šlachách, které vzniká zkrácením svalu po jeho předcházejícím protažení (střídání excentrické a koncentrické svalové kontrakce). Celá činnost má za následek intenzivnější vyvinutí síly v následující akci. A to je v podstatě i vysvětlení, proč většina hráčů používá tzv. aktivační poskok před přihrávkou (ŽS/6). I když míč směřuje přímo do místa, kde je hráč připraven, není vhodné dlouho setrvávat ve ztrnulé pozici. V tomto případě se jeví vhodné provést přípravný pohyb, který žádný význam z hlediska změny místa nemá, ale vyvolá aktivitu ve svalech (viz odborný rozbor problému v podkapitole o blokování)

Změna rotačního pohybu na lineární:

Hybnost jako fyzikální veličina nás zajímá při situaci přihrávky mimo osu těla. Trup rotuje a logickým následkem této rotace by byla tzv. točivost (moment hybnosti, síla působící po kruhové dráze). Pro přesnost přihrávky potřebujeme účinek této točivosti změnit na tzv. lineární hybnost (síla působící po přímé dráze). Toho docílíme správným nastavením paží a vyrovnáváním svalového tonu v jednotlivých zapojovaných svalech. I přesto vidíme, a to nejen u začátečníků, chybu, která je právě důsledkem zmíněného jevu.

Vliv rychlosti letícího míče na přihrávací polohu hráče:

Boky jsou při přihrávce plachtícího podání zpravidla vzadu. Tato technika byla považována v minulosti za jedinou možnou. S růstem významu smečovaného podání dochází ke změně pohledu. Rychlost podání (u mužů často přes 100 km/h) dělá z dříve tzv. extrémních situací standard. Přihrávka se svou technikou více přiblížila hře v poli. Boky se v těchto situacích v momentu odbití posunují dopředu, podobně jako při vybírání prudkých smečí. Naproti tomu paže zaujímají vertikálnější pozici (to je rozdíl od hry v poli). Týká se to především situací při prudkém podání a při silné horní rotaci.

Zjemnit pohyby před kontaktem s míčem:

Příjem podání vyžaduje poměrně složitou koordinaci, proto musí být přípravné pohyby pro vlastní provedení přihrávky velmi jemné. Pokud jsme nuceni se k míči dostávat po delší vzdálenosti a použijeme dlouhé kroky, což je poměrně agresivní pohyb (na rozdíl od úkroku), je nutné v závěru pohybu použít sérii kratších kroků, tím zjemnit vykonávaný pohyb a vytvořit podmínky pro upravení stabilizované polohy. Pokud vzdálenost k míči není příliš velká, mělo by se zásadně používat kratších kroků.

Ulož do dlouhodobé paměti

Technika přihrávky smečovaného a plachtícího podání

Zásadním a pro nácvik rozhodujícím rozdílem mezi přihrávkou smečovaného a plachtícího podání je:

• Přihrávka smečovaného podání se děje především součinností paží, trupu a nohou bez výrazných přesunů ze střehového
• Přihrávka plachtícího podání vychází více z pohybu nohou do místa kontaktu s míčem, kde následně dojde k přihrávce.

Kondiční a zdravotní aspekty

Ve specifickém tréninku kondice pro přihrávku je stále aktuálnější otázka síly nohou. Nohy jsou při přihrávce nuceny pracovat aktivně ve velmi extrémních úhlech. Je nutné, aby hráči pochopili, že rozvoj síly dolních končetin se děje nikoliv třeba jen pro zvyšování výskoku, ale jako vytvoření předpokladů pro kvalitní provedení přihrávky a vybírání. Je velmi důležité, aby hráči dokázali v některých herních situacích při přihrávce udržet váhu na jedné noze ve velmi extrémním úhlu a aby při odbití nepadali, když to není nutné. Proto je nutno disponovat velkou silou dolních končetin.

Specifická kondiční (silová) příprava pro přihrávku níže uvedeného typu je spíše záležitostí tréninku kadetů a juniorů. Především u žáků rozvíjíme kondici komplexně, ale již v této kategorii se mezi vybranými posilovacími cviky s vlastním tělem objevují i cvičení spojená s udržováním a obnovováním rovnováhy (balanční cvičení), viz ŽS/13. V této podkapitole uvádíme pouze několik typů cvičení pro specifický silový rozvoj, který podporuje kvalitu provedení přihrávky.

Rozvoj síly související se statickou i dynamickou prací paží, trupu a předloktí

• Trup – stabilita a dynamika práce trupu při přihrávce: hyperextenze s rotací s jednoručkami v upažení, záklony z předklonu do 100° – s rotacemi, popř. v upažení s jednoručkami (hlavně m. latissimus dorsi)
  • Tlaky s jednoručkami ve stoji do vzpažení, cvičí se v nádechové poloze (...m. intercostales)
• Paže a pletenec ramenní, přední část – stabilita přihrávací plochy paží
  • Upažování s jednoručkami ve stoji (...m. deltoideus)
  • Bench press na rovné lavici (...m. pecroralis major)
  • Bench press na šikmé lavici nebo předpažování v leže na zádech s jednoručkami (...m. pectoralis minor)
  • Bicepsové zdvihy (...m. biceps brachii)
  • Bicepsové zdvihy nadhmatem (...m. brachialis)
• Paže a pletenec ramenní, zadní část - stabilita přihrávací plochy paží
  • „Zadní křidélka“ (obrácený peck-deck) nebo tricepsové kliky s oporou lavičky, dále od lavičky (...m. supraspinatus)
  • Upažování v leže na břiše na lavici s jednoručkami (…m. teres major)
  • Tricepsové zdvihy (...m.triceps brachii)
  • Rotace v předloktí s jednoručkami (…m. anconeus)
  • Poznámka: činnost tohoto svalu je obzvláště důležitá pro propnutí a vytvoření rovné přihrávací plochy
  • Rotace v ramenním kloubu v mírném předklonu s jednoručkami – souměrné i protisměrné (... zadní část m. deltoideus)
  • Tahová cvičení s expanderem při fixaci ramene s dorzálním i ventrálním postavením dlaně ke směru tahu
• Předloktí – stabilita přihrávací plochy

Flexory a extenzory zápěstí a prstů ve všech čtyřech vrstvách

• Dorzální a ventrální zdvihy zápěstí (s oporou předloktí)
• Rotace zápěstí (v opoře zápěstí a v předpažení)
• Flexe zápěstí při bicepsovém zdvihu s náčiním u těla
• (Svaly: m. brachioradialis, m. supinator, m. pronator teres, m. pronator quadratus)
• Z dalších cviků vybíráme
  • Poskoky v přihrávacím postoji s rotací trupu (do 60°)
  • Izometrické cviky se zaměřením na výdržový postoj (specifický pro přihrávku)
  • Další posilovací cviky zádového svalstva
  • Rozpažování v předklonu 30°- dlaně směřují k zemi
  • Rotační cviky na boční sval pilovitý
  • Statické držení náčiní v příjmovém postavení před tělem i mimo středové roviny těla
  • Poskoky v příjmovém postoji s náčiním vpravo a vlevo (rotace trupu a paží, neměnná poloha DK)
  • Zdvihání závaží od země před tělem s lokty nad rovinou dotyku s náčiním

Rozvoj síly svalstva zajišťujícího stabilitu postoje (dolní končetiny a pánevní dno)

• Leh – sed s fixovanými chodidly (...m. iliacus)
• Přitahování kolen k sobě na stroji, kruhovité pohyby DK v sedu na lavičce (...m. levator ani)
• Přemístění, dřepy, podřepy (...m. gluteus maximus, m. quadriceps femoris)
• Široké dřepy (...m. sartorius)
• Skřižné poskoky s činkou na ramenou (...m. quadratus femoris)
• Zdvihy kolena ve stoji se závažím (...m. tensor fasciae latae)
• Přitahování kolen k sobě na stroji, přenášení váhy v širokém stoji rozkročném (bočné sedy) s činkou nebo výpady s činkou vpřed, šikmo vpřed, do stran do hlubokého dřepu na jedné noze (…m. adductor brecis, ..longus, ..magnus)
• Široké přeskoky střídmonož s činkou na ramenou v přímém směru (…m. pectineus)

Rozvoj síly svalstva zajišťujícího dynamickou práci v postoji a pohybu k míči

• Výpony (...m. triceps surae)
• Rotační pohyby v kotnících ve stoji, přemísťování hmotnosti (těžiště) těla ve fixovaném postoji i s menší zátěží (…m. peronaeus longus, ..brevis)
• Výpony v kotnících ve fixovaném podřepu (…m. plantaris, m. flexor digitorum longus, hallucis longus)

Z dalších cviků vybíráme

• Podřep do sedu 90°
• Předkopávání
• Zakopávání (na stroji)
• Trh od pasu (na stroji)

Taktické aspekty

Realizace každé herní činnosti ve volejbalu má své taktické aspekty. Nejinak je tomu u přihrávky. Přesto variabilita podmínek je nižší než u jiných činností. Podání soupeře je poměrně standardní akt. Při přihrávce se vnímání herní situace redukuje na jeden ze dvou základních druhů podání (smečované nebo plachtící) a taktické vnímání situace je především vnímáním dráhy letu míče a jejího správného vyhodnocení. Další taktický aspekt spočívá ve výběru jedné ze dvou základních technik (spodem nebo vrchem), i když i tento výběr je většinou dán druhem podání: smečované se přihrává většinou spodem a u plachtícího je tendence vést hráče k příjmu vrchním odbitím. A protože cílovým efektem přihrávky je pouze jedno řešení, tzn. ideální příjem k síti do zóny III, resp. mezi zóny II a III, je jednou z mála taktických složitostí této činnosti komunikace přijímacích hráčů.

Komunikace a organizace činnosti přihrávajících hráčů

Základním pravidlem by mělo být, že při podání směřujícím mezi dva hráče by měli reagovat oba a rychlejší bude realizovat přihrávku. Pak existuje samozřejmě mnoho předem stanovených pravidel a domluv mezi hráči (přihrává vždy zadní, přednost má vždycky libero, přednost má vzdálenější od podávajícího hráče, pravidlo pravé ruky atd.). Tato pravidla, stejně jako fakt, že přihrávka je součástí určitého řetězce činností, budeme analyzovat v druhé knize. I tak zůstává přihrávka herní činností „takticky chudou“, o to víc místa jsme v této kapitole věnovali rozboru správné techniky, která rozhoduje o úspěchu této činnosti více než u jiných herních činností.

Psychologické aspekty

V minulosti jsme se zatím málo zabývali psychologickými aspekty jednotlivých herních činností. Přihrávka je jednou z těch, u nichž je patrná naléhavost psychologického rozboru.

Psychologických úskalí při přihrávce je více. Neúspěch se dá méně relativizovat než třeba útok („Udělal jsem chybu, ale nedostal jsem ideální nahrávku.“). Psychická situace přihrávajícího hráče je ztížena dlouhým očekáváním. Psychická náročnost přihrávky spočívá dále v tom, že její perfektní provedení se považuje za samozřejmost a chyba při přihrávce je okamžitě patrná a má silný psychologický dopad na samotného hráče, který chyboval i na družstvo. Jinými slovy tolerance družstva k chybě při přihrávce je daleko nižší než třeba při chybě na bloku nebo v poli. Vzhledem k tomuto faktu je nutné rozlišit přihrávku libera a přihrávajících smečařů.

Přihrávající smečař

Psychologická náročnost přihrávky u přihrávajícího smečaře je v tom, že přihrávka (dnes už i zadního smečaře) je zpravidla vázána na další činnost, tj. zejména útok.

Smečař musí vnímat celou akci (přihrávka – rozběh - úder) jako jeden řetězec činností, ale zároveň při provádění přihrávky musí jakoby „dostat z hlavy“ následující činnost – útočný úder, jinak může docházet k chybě z důvodu nedostatečné koncentrace na prováděnou činnost.

Druhá složitost je obecného a typologického rázu. Přihrávající smečař v sobě musí spojovat dva volejbalové psychologické přístupy v harmonii jedné osoby. Přihrávka vyžaduje pečlivost, pracovitost, důslednost, koncentraci, klid, smeč vyžaduje především důraz a agresi.

Proto je velmi znám stesk trenérů: máme smečaře, kteří nepřihrávají nebo přihrávače, kteří neútočí. Podrobněji však o tomto problému pojedná druhý díl knihy.

Libero

Libero má pravděpodobně ještě složitější úlohu, právě z důvodů, které jsme uvedli výše. Preciznost a bezchybnost v oblasti přihrávky se pokládá za samozřejmost a každá chyba je pokládána za fatální („Jak může libero dostávat esa?“). Libero někdejšího českého reprezentačního týmu Josef Smolka říká: „Jako libero si chodíš do hřiště jenom pro rány“.

V roce 1998, kdy se funkce libera „narodila“, jsme my trenéři diskutovali, jaký typ hráče je pro funkci libera nejvhodnější. Malý nebo velký, starý nebo mladý, bývalý smečař nebo speciálně školená funkce, zároveň jsme se ptali, jak má libero trénovat atd. Dnes již víme, že právě z výše uvedených důvodů musí být libero jednou z nejsilnějších osobností družstva, ne-li dokonce vůdcem. Důvod je jasný: tato funkce, především kvůli přihrávce je tak psychicky náročná, že vyžaduje značnou osobnostní sílu, aby hráč v této roli dokázal vytvořit jednotu „vlastních individuálních dovedností“ se sociálně-psychologickými dopady činnosti této role.

Použitá a doporučená literatura k tématu přihrávka

• Císař, V. (1999). Přihrávka. Zpravodaj ČVS, 1999 (5), 21 - 26.
• Kuhn, P. (1997). Der Auftakt-Hop. Deutsche Volleyball Zeitschrift, Lehrbeilage, 97 (6), 91.
• Maier, M., & Nussbaum, R. 1998). Příjem podání. (J.Jinoch trans.).Zpravodaj ČVS 1998 (4), 17 - 20.
• Maier, M., & Nussbaum, R. (1998). Příjem podání. (J.Jinoch trans.). Zpravodaj ČVS, 1998 (5), 15 - 19.
• Salomi, A., & Velasco J. (2003). Dvě koncepce přihrávky. Zpravodaj ČVS, 2003 (3),17 - 18.
• Selinger, A. (2000). Příjem podání, Z. Valášek & J.Jinoch trans.). Zpravodaj ČVS, 2000 (10), 21 – 28, 2002 (11), 17 – 18, 2002 (12) 21 - 28.
• Selinger, A. (2001). Příjem podání (M. Ejem, Z. Valášek & J.Jinoch trans.). Zpravodaj ČVS, 2001 (1), 17 - 24.

V Praze 14.4.2008, Zdeněk Haník (spolupráce Míla Ejem)