Poklona volejbalové stavovské cti, EX-M 05/06
Volejbal je hra pro dospělé muže…
Můj oblíbený slogan, který není jen bonbotem, ale osobním přesvědčením. S volejbalovou dospělostí se pojí volejbalová moudrost. Moudrost není jenom zkušenost, ale i prozíravost vědomí si vlastních mezí, rozvážnost, pokora a sebevědomí. Kdo chce hrát dobře volejbal musí mít vědomí životních souvislostí, sociální cit a vhled do volejbalové kauzality. Na to je třeba mít věk.
Ovšem ne každý k tomuto stavu dospěje. Není pro trenéra nic horšího než mít „špatné staré“ (rozuměj hráče). Na druhou stranu je velkým štěstí pracovat v družstvu výše charakterizovanými hráči. Dva takové jsem na svých „toulkách českými volejbalovými luhy a háji“ v sobotu viděl v akci. Ne, že bych je neznal, jeden mi dělal svého času nahrávačského kolegu v národním družstvu Československa, druhého jsem jako někdejší sportovní ředitel Příbrami marně „lanařil“ do tohoto klubu. Moje volejbalové srdce však znovu zaplesalo, když jsem je viděl při sobotním duelu čtvrtfinále play-off Liberec – Zlín v akci. Ano, Petr Goga a Jan Jeslínek.
Jistě, znám normy mezinárodního volejbalu, těmi tyto dva hráč už poměřovat nemohu. Gogovy nohy už nejsou tak rychlé a všechny nepřesné přihrávky jeho spoluhráčů už brilantně nestíhají i technika nahrávky špičkových světových nahrávačů vypadá jinak než Gogova. Svůj subjektivní pohled na nahrávačskou problematiku jsem vyjádřil v článku "Soumrak české nahrávačské školy" (viz oddíl - metodika). Jeslínkovy smeče už nemají hrozivou „tříštivost“ (ostatně asi ani nikdy neměly) atd. To nepotřebujme rozebírat. Jde o něco jiného. Totiž o pojem „hráčství“.
Těžko se nám definuje, protože v sobě snoubí schopnost tvořit, ale i schopnost ukáznit se a činit pragmaticky; schopnost dělat správné věci ve správný čas, ale i říkat pravé věci v pravý čas; být přísný na sebe i na okolí, ale i vzít na sebe někdy vinu a odpovědnost za druhé a táhnout klidně tu káru kus cesty sám. Dal by se napsat esej o hráčství…
Goga a Jeslínek jsou HRÁČI, to jsem vlastně chtěl říct.
Jeslínka není vidět a najednou přijde na servis a udělá šňůru tří, čtyř bodů a aniž by si to někdo uvědomoval, rozhodne vlastně set. Ne, třemi esy: ty se podaří někdy i juniorovi, ale tím, že dává dobrý servis a dává tak dlouho, dokud se dělají body a sérii bodů prostě nepřeruší, v tom je ten fígl. A další set to zopakuje. Standardní situace promění v bod a v nestandardních nechybuje.
Goga táhne za sebou pět spoluhráčů, nahrává, organizuje, oslavuje každý bod jako malý kluk, i když už to nemá zapotřebí a i za ty, kteří si myslí, že to není nutné. Zvedá družstvo, když ostatní mají tendenci to balit. Neztrácí hlavu po chybách atd., atd.
Shrnuto: Goga a Jeslínek dávají do hry kromě svého herního umu rovněž esenci své osobnosti. Především v tom se liší od volejbalových od volejbalových žoldáků, kteří hrají za peníze volejbal, i když třeba také dobře. Goga a Jeslínek mají to, co nám jako národu vzal komunismus: říká se tomu STAVOVSKÁ ČEST. Kdo by měl problémy s tímto termínem, možná lidová parafráze může znít třeba: „nedopustím, aby mě někdo viděl hrát špatně…“.
PS
Přikládám video ukázku nahrávačského stylu Petra Gogy. Jan Jeslínek mi promine, metodický úsek ČVS teď mapuje nahrávku, to byl jeden z účelů mé cesty do Liberce a svazová kamera „měla oči“ pouze pro Ticháčka (video ukázka - viz článek Soumrak české nahrávačské školy) a Gogu.
V Praze dne 20. 3. 2006
Zdeněk Haník
.png)
FIVB
CEV