VIDEO: Metodický dopis č. 3/2016 – Principy rozvoje techniky hry volejbalu

Existuje mnoho způsobů popisů a vysvětlení, jak vypadá technické gesto, ale nejčastěji si bereme model od dospělých hráčů vysoké herní úrovně hry volejbalu…

Otázka zní: Jak naučit děti nebo začátečníky techniku hry, která jim umožní volejbal obstojně praktikovat? Nemůžeme chtít, aby byli ihned výkonní! Často si nevíme rady, když jim to „nejde“. Odpověď se pokusím popsat pomocí technických principů (TP). Je potřeba poukázat na to, jak je pohyb ve spojení s tělem organizován.

• Tělo má šest krajních bodů (hlava, ruce, nohy a kostrč) s těžištěm těla ve výšce pánve.
• Pohyb může být organizován 6 různými způsoby.
• Každý správně organizovaný pohyb, který je základem adekvátní techniky začíná nebo prochází středem těla (těžištěm).
• Pochopení TP umožňuje směřovat pozornost hráče nebo trenéra na podstatu pohybu, který je zásadní pro technické gesto.
• V raném učení je tedy možnost se chovat k začátečníkovi jako k dospělému hráči, ale pouze v jednotlivých segmentech pohybu. Nelze vyžadovat cílový model (techniku rozvinutého hráče). Příklad: Je možno rozvíjet a stimulovat „otevření pánve“, držení a polohu trupu či změnu směru pohybu těla hráče, což je podstatné pro techniku přihrávky. To lze provádět již v útlém věku. Není možné ani vhodné začínat od finální podoby techniky.
• TP slouží k rozvinutí jednotlivých pohybů s cílem dosažení adekvátní techniky individuálních herních činností.
• U míčových her máme dva základní úkoly:

a) Ovládnout míč, ale k tomu je potřeba

b) Aby tělo a jeho pohyb byl organizován určitým způsobem (technika)

• Ve volejbalu je situace ztížena tím, že míč má mnohdy větší rychlost než čas doby reakce na míč.
• Jestliže rychlost míče často přesáhne schopnost hráče reagovat celkovým pohybem na míč, je jednodušší použít pouze mobilní polovinu těla pro zasažení míče. Druhá část těla slouží jako nutná stabilizace těla, ze které vychází přesnost a schopnost míč zasáhnout.
• Pokud budeme akceptovat výše popsané, tak můžeme v raném stádiu učení rozvíjet například nahrávku (pohybový základ) bez dotyku prstů na míč. Můžeme blokovat bez výskoku hráče na síť atd. To je myslím podstatné pro další fázi zdokonalování a učení výsledného gesta techniky, kdy se přidají další parametry (letící míč v prostoru, rychlost letícího míče…).
• Zásadní jsou různé formy chytání a házení. Rozdílné formy hry přes síť i bez sítě.
• Začátečníci se musí naučit v rámci podobně adaptovaných her organizovat především svůj vlastní pohyb. Měli by si uvědomit a naučit se, že pohyb do všech směrů prochází středem těla! Není to vůbec běžná praxe a je často od nejmenších opomíjeno. Tím vznikají nevhodné pohybové návyky, které můžou vést ke špatné organizaci pohybu těla (důsledkem může být špatně založená technika, zranění atd.).
• Cílem je vytvořit herní situaci, která je bohatá na podněty. Pozorný trenér neustále upravuje náročnost úkolů, které mají jediný úkol – rozvíjet, organizovat a připravovat pohyb těla na další, komplexnější pohybové úkoly.
• Je vhodné v tomto případě používat motivační pomůcky, jako jsou kužele, kruhy, pláště z jízdních kol atd. Tento materiál slouží k chytání, podlézání, obíhání atd.
• Jsem toho názoru, že pro začátečníky je forma rozcvičky jako běhání kolem tělocvičny nebo „protahování“ určitá ztráta času! Vše by mělo být směřováno k podstatě pohybu (technice volejbalu) a organizaci pohybu těla. Většinou trenér nemá dostatečný časový prostor pro práci, proto je potřeba využít všechen dostupný čas!
• Trenér se mnohdy dívá (soustředí) na finální fázi techniky – provedení. Příklad: Sleduje polohu paží při odbití spodem. I to je pochopitelně podstatné, ale unikají mu předchozí fáze, kterými jsou příprava a zahájení samotného pohybu.

V dalších metodických dopisech budu prezentovat video ukázky pro dokreslení výše popsaného.

Autor: Ivan Pelikán