Ohlédnutí za historií Mistrovství ČR volejbalových Superveteránů

Mirkem Ejemem, zřizovatelem a správcem webových stránek 11. MČR superveteránů, jsem byl požádán o písemný výlet do historie soutěží volejbalových Superveteránů, neboli hráčů nad 50 let. Zřejmě proto, že jsem stál u kolébky nejen Mistrovství ČR, ale o rok dříve i Velké ceny Prahy této věkové kategorie.

Jsem rád, že MČR volejbalových „dědků“ (jak tuto kategorii nazývám já) je od letošního ročníku pořádána jako Memoriál Vladimíra Vyorala na počest vloni zesnulého významného funkcionáře ČVS. Vladimír Vyoral (27. 1. 1927 - 8. 6. 2008), mezi volejbalovými vrstevníky nazývaný „Mefisto“, byl v 50. letech minulého století ligovým hráčem Dynama Praha, později uznávaným mezinárodním rozhodčím (pískal např. na MS 1974 v Mexiku), od roku 1956 až do důchodu byl sekretářem Československého volejbalového svazu a v posledních letech předsedou jeho Komise společenského významu volejbalu (KSVV). Především jeho zásluhou došlo k postupnému zakládání všech veteránských Mistrovství ČR - Veteránů nad 40 let od roku 1995, Seniorek nad 35 let od roku 1997 a Superveteránů nad 50 let od roku 1999.

Můj zájem o tyto soutěže a jejich pořádání vyplynul ze skutečnosti, že jsem volejbal hrál závodně celých 45 let (1958 - 2003) a že jsem byl současně funkcionářem Pražského volejbalového svazu (PVS) a později i Českého volejbalového svazu (ČVS). V pražských soutěžích bez rozdílu výkonnostních tříd jsem se každým rokem setkával nejen se stejnými, ale dokonce ještě staršími vysloužilci a tak jsem v roce 1998 přesvědčil tehdejšího předsedu PVS Ing. Radka Laušmana o životaschopnosti kategorie veteránů nad 50 let při Velké ceně Prahy, patřící k nejstarším dodnes pořádaným turnajům na území ČR (1. ročník 1953).

Jelikož nerad nechávám cokoliv náhodě, předcházela tomu „věková studie“ pražských volejbalistů. Půjčil jsem si domů šanony se soupiskami všech družstev mužů I. až IV. třídy Přeboru Prahy a provedl jejich rozbor (věkový průměr družstva, počty a procentuální podíly hráčů do 30, do 40, nad 40 a nad 50 let), jehož výsledky vedení PVS tehdy vyděsily, ale pro otevření kategorie „staříků“ při VC Prahy byly mimořádně příznivé.
Zjistil jsem, že více jak pětina hráčů na soupiskách (293 z 1360) je ve věku 50 a více let a pětina družstev mužů (19 ze 101) má na soupisce min. 6 hráčů této věkové kategorie a jsou tedy potenciálními účastníky turnaje. Do 1. ročníku VCP Superveteránů (dále VCP50), sehraného 10. listopadu 1998 ve 2 tělocvičnách ZŠ Mikulova na Jižním Městě, se všech 19 nepřihlásilo, ale 7 družstev byl dobrý počinek. Vše o prvních 10 ročnících VCP50, které jsem organizoval, je uvedeno v příloze Rekapitulace VCP50 a není důvod je více pitvat. Dodám pouze, že prvních 6 ročníků bylo výhradně záležitostí pražských týmů, od 7. ročníku byla zvána družstva Středočeského kraje (Buštěhrad, Čelákovice), 9. ročník již byl otevřen zájemcům z celé republiky a od 10. ročníku jsou VCP50 pořádány současně jako první kvalifikace MČR50.

Zřejmě na základě úspěšného odstartování VCP50 mně koncem roku 1998 učinil Vláďa Vyoral nabídku, zda bych se nechtěl stát členem KSVV ČVS, ujmout se pořádání MČR Superveteránů a stát se „garantem“ této soutěže. Nutno dodat, že Vladimír již od roku 1996 pořádal v Praze pro zvaná družstva „Memoriál Vladimíra Štěpána“, svého spoluhráče z Dynama ČSA Ruzyně, později úspěšného trenéra dorostenců VŠ Praha (mj. Zdeňka Kalába) a naposledy vedoucího družstva mužů ČSSR. Tento turnaj byl určen pro hráče nad 50 let s povoleným startem 2 hráčů mladších (45 let a více). To proto, aby za pořadatelský tým ČSA Ruzyně mohl hrát jejich odchovanec Pepík „Laf“ Fiala. Tehdy jsem Vladimírovu nabídku odmítl, ale slíbil mu pomoc organizací jedné z kvalifikací (Čelákovice). Vláďovi je třeba vyseknout pochvalu za jeho ideu pořádat MČR50 jako dlouhodobou soutěž (na rozdíl od MČR veteránů a seniorek, hraných pouze dvoukolově systémem oblastních kvalifikací a finále pro nejlepší) a díky tomuto systému celá řada již dávno zalezlých volejbalových jezevců opustila své nory a vrátila se k celoročnímu volejbalování!! V krátké době se pak ustálil systém 5 kvalifikací, hraných od února do června (po jedné každý měsíc) a závěrečného finálového turnaje pro 8 nejúspěšnějších sběratelů bodů z kvalifikací.

Garantem soutěže se stal a této funkce dodnes nezbavil obětavý a nezničitelný Jarda Kryspín z Hr. Králové (letos již 86 let), když se mu nepodařilo (po několika marných pokusech s Pavlem Obdržálkem) funkci svěřit do mladších rukou. Já se stal pořadatelem květnových kvalifikací v Čelákovicích (1999 - 2007) a další 2 roky pořadatelem únorových kvalifikací, pořádaných PVS jako 10. a 11. ročník VCP50.

Při zahajování první kvalifikace úvodního ročníku MČR50 mně Vláďa Vyoral představil jako „ombudsmana“ této soutěže, který by měl hlídat a prosazovat zájmy účastníků proti zvůli pořadatelů. Vzpomínám na několik přestřelek, které jsem pak s Vladimírem měl a nutno pochválit Jardu Kryspína, že mně v těch soubojích vždy podpořil a byl to pak on (stálý člen KSVV) na kterého se Vladimír při tlumočení mých připomínek a nápadů mračil. Jednalo se např. o zrušení pravidla, že pořadatelé finálových turnajů nemusí hrát kvalifikace, o termíny uzávěrky soupisek hráčů (původně byly uzavírány již 1. kvalifikací, takže další zájemci museli čekat až na následující ročník soutěže), o herní systém kvalifikací (prosadil jsem tvorbu skupin „padni komu padni“ podle aktuálního bodového skóre, bez možností jakýchkoliv machinací pořadatelů za účelem zvýhodnění domácího týmu), o možnost startu cizích státních příslušníků (začalo to „Jenasem“ Repákem ze Slovenska v dresu Třince). Zavedl jsem také ankety, ve kterých měla družstva po skončení každého ročníku možnost vyjádřit se ke všemu, co je v uplynulém ročníku nejvíce trápilo. Bohužel se zapojovala jen část družstev a tak ankety nebylo nikdy možné objektivně vyhodnotit. Z dnešního pohledu (poklesu účasti z 20 družstev v roce 2005 na 10 družstev v roce 2009) se mně zdá úsměvná jedna z mých poznámek v průvodním dopisu k anketě roku 2005, která měla vyvolat diskuzi o optimálním herním systému:

 … Bezesporu potěšitelný nárůst účastníků soutěže způsobuje problémy pořadatelům kvalifikací a zvláště těm halovým (únor-duben). S počtem družstev narůstá počet utkání, s nimi i hrací doba a náklady za pronájem haly. Bývá to kompenzováno zvyšováním turnajových vkladů (až na 900 Kč za družstvo), zkracováním zápasů (hraných často na 2 sety - v Praze se letos hrálo dokonce na 2 sety podle starých pravidel, tj. jen do 15 míčů), časnými začátky (8,00) a pozdními konci turnajů (19,00). V kolik hodin musí vstávat a na cestu vyrazit např. hráči Vsetína, aby přijeli včas a v kolik hodin se vrací po turnaji domů ?! …

Z tohoto pohledu je současný stav družstev v soutěži pro pořadatele kvalifikací mimořádně příznivý a pro pořadatele soutěže (KSVV ČVS) ještě přijatelný. Buďme rádi, že soutěž pokračuje a že její výkonnostní úroveň v žádném případě neklesá – ba naopak. Příliv čerstvých a kvalitních „padesátníků“ v loňském roce vyzdvihnul tým Krušnohorců až na příčku nejvyšší. Vše podstatné o prvních 10 ročnících MČR50 je opět uvedeno v příloze formou tabulkové Rekapitulace MČR50.
Tu ještě doplňuji seznamem 19 reprezentantů ČSSR, kteří v soutěži v uplynulých letech startovali a stali se její ozdobou. Jsou vyjmenováni abecedně (nikoliv chronologicky) a uvádím pouze reprezentanty „první kategorie“, tj. medailisty (osobnosti Síně slávy ČV) a další účastníky OH, MS a ME. Nechť mně odpustí další z hráčů, na soupiskách družstev uváděných také jako „R“ - možná reprezentovali, ale jen na některé z přípravných akcí (přátelském mezistátním utkání).
Z medailistů to byli Bláha Přemysl, Černoušek Milan, Jamka Helmut, Kovařík Antonín, Nekola Miroslav, Novotný Josef, Procházka Antonín, Stehno Stanislav, Toman Ladislav a Vápenka Milan. Z těch dalších Fiala Josef, Jeřábek Karel, Kapera Jan, Kopet Jaroslav, Lébl Antonín, Lehký Miloš, Pavlík Miroslav, Repák Ján a Valach Pavel.

řídící štáb (4461)

Snímek představuje řídící štáb úvodní kvalifikace 6. ročníku MČR50 v roce 2004, hrané již pošesté na 4 kurtech haly vojenského gymnázia v Praze - Ruzyni. V pozadí kompletní sbor rozhodčích (zleva Tvrz, Lange, Šlechta, Kobliha, Horáček, Tkáč a v modrém Ševčík), před nimi v popředí (v bílém triku a s lejstry) vedoucí turnaje Vláďa Vyoral, v pokleku já a napravo v brýlích garant soutěže Jarda Kryspín.

Své povídání končím vzpomínkou na úvodní ročník MČR50 v roce 1999. Do soutěže se zapojilo celkem 19 družstev, všechny jen z Čech (a 8 z Prahy – kde jsou ty časy ?!) a hrány byly jen 4 kvalifikace. Z nich pouze první v tělocvičně (7. února v hale vojenského gymnázia v Ruzyni, pořadatelem Vláďa Vyoral resp. ČSA Ruzyně), další až v letních měsících na antuce. Jejich pořadateli byli Sokol Čestice (26. června), VSC Čelákovice (17. července) a Sokol Dřevěnice (1. srpna v rámci 46. ročníku slavného turnaje).

Pořádáním finále byl pověřen Strabag České Budějovice, který využil znění tehdejších propozic a kvalifikací se nezúčastnil. Ve finále (25. září v hale extraligového Strabagu se 3 kurty) startovalo nejlepších 7 týmů z kvalifikací a družstvo pořadatele. Favorizovaný Strabag v čele s internacionálem Tondou „Hadem“ Procházkou a řadou exligových hráčů (Kocáb, Kosař, Lohonka, Pohl, Scheichel) postoupil do finále jako vítěz jedné ze skupin společně s druhým Slavojem Břevnov a doplatil na herní systém, který si sám zvolil.

V semifinálovém rozstřelu (1.A-2.B) porazil Strabag Jiskru Tanvald, ve druhém utkání (2.A-1.B) Břevnov Dobešku a ve finále o 1. - 2. místo se tak soupeři ze skupiny utkali znovu. Tentokrát zvítězil Slavoj Břevnov (nečekaně hladce 2:0) a získal historicky první medaile a titul Mistra ČR této věkové kategorie. Za vítězný tým v celé soutěži startovali: Bauer Josef, Bičík Ladislav, Černý Václav, Hanzálek Martin, Husák Robert, Jáchym Václav, Kamiš Václav, Lebeda František, Míka Zdeněk, Pfeifer Josef, Třešňák Ivan a Vápenka Milan.
V souboji o bronz porazila Dobeška Tanvald.

Slavoj Břevnov

Na snímku vítězný Slavoj Břevnov, nahoře zleva jeho „táta-máma“ Robert „Kvašňák“ Husák, Bauer, Černý, Hanzálek, Třešňák, Vápenka a dole zleva Jáchym, Bičík, Lebeda a Pfeifer. Na snímku chybí Kamiš s „Manem“ Míkou, kteří ve finále nehráli.

Na snímku dole je „můj“ tým Štvanice Praha, který skončil ve finále na čestném 6. místě. Jednalo se původně o volné sdružení dědků ze tří pražských klubů (mého rodného Slavoje Praha s kurty na Štvanici, Potrubí Praha a Sokola Kobylisy), doplněné mým kamarádem Jindrou Fijalou z Čelákovic, kde jsem (v blízké trampské osadě) prožil své volejbalové dětství a mládí. Snímek vznikl na červnové kvalifikaci v Česticích 1999 a jsou na něm nahoře zleva Pavel Mandík, Ivan Koutský, Pavel Růžička, Jindra Fijala a dole zleva Jirka Marvan, Petr Jarmar, moje maličkost a Zdeněk Barnáš. Na snímku chybí Petr Doležal - víc nás tehdy nebylo. S Jindrou Fijalou (funkcionářem VSC Čelákovice) jsme od prvního ročníku pořádali jednu z kvalifikací a v roce 2001 jsme tým Štvanice přejmenovali na VSC Čelákovice vzhledem ke stále narůstajícímu počtu dozrávajících hráčů kdysi druholigových Čelákovic (Milan Fridrich, Zdeněk „Fugas“ Fulín, Milan „Karas“ Haramul, Boban Hrnčíř, Honza Novotný, Pavča Pokorný, Venca „Mafuka“ Přibáň, Luboš Svoboda). Po skončení 8. ročníku v roce 2006 (14. místo) byl tým pro hráčské „úbytě“ rozpuštěn.

Štvanice Praha

Všechno nejlepší do dalších ročníků všech soutěží volejbalových „dědků“ jejich pořadatelům, aktérům i novým webovým stránkám přeje

Zdeněk Vrbenský alias Děda Vrbeňák