Bejvávalo

Sešli se opět. Po pěti letech. Všichni o pět let zralejší, ale stále stejně mladí.

 

Významné osobnosti českého volejbalu ročníků 1924 až 59

Sešli se v historických prostorách Senátu Parlamentu ČR ve Valdštejnském paláci, aby si zavzpomínali a aby nám i sobě připomněli zašlé okamžiky české volejbalové slávy.

A aby si vyslechli, mnozí už poněkolikáté, slova díků a ocenění z úst představitelů ČVS, zejména jeho předsedy ing. Antonína Lébla, gen. sekretáře Mgr. Jana Žižky a v neposlední řadě i čestného hosta i hostitele v jedné osobě, místopředsedy Senátu, pana Dr. Jiřího Lišky.

Sešli se nejlepší hráči své doby, zejména nositelé evropských a světových medailí, a přirozeně i ti, stojící někdy neprávem ve stínu reflektorů, naši špičkoví trenéři a funkcionáři. A s nimi tu na chvíli ožil i kus naší nezapomenutelné volejbalové historie.

Bulharsko, Sofie - ME 1950. 29 let od zavedení šestkového volejbalu u nás, přerušených válkou, 3 roky po založení FIVB s československou účastí.

Muži druzí, ženy třetí za SSSR a Polskem. V týmu žen Lenka Kučerová, později provdaná Šírková a Soňa Balunová, roz. Burianová.

 

Skvělý úspěch i při menší účasti družstev. V taktice hry se už projevuje řada novinek, zejména hra vbíhajícího nahrávače, pestřejší útok i taktiky v obraně. Smeče levou i pravou, čelně i bočně, odrazy obounož i jednonož, ulívky i vytloukání bloku, který v souladu s pravidly nemohl přesáhnout. A tvrdý, rotovaný „eston“ na podání.

Radost ze hry, bojovnost a tvořivost v útoku a zejména obětavá hra v poli tvořily základ úspěchu.

V takovéto „odbíjené“ vyrůstala tehdy i bronzová medailistka z MS 1952 v Moskvě Věra Bochenková, roz. Kaločová. Vedle našich tenkrát stříbrných mužů, které na setkání zastupoval Jirka Kučera, absolutní světová špička.

 

Opět úspěch založený na citu pro míč, technických dovednostech a taktické vyzrálosti. Charakter hry částečně ovlivňuje i vývoj pravidel. Zavedení útočné čáry a omezení bloku jen na hráče přední řady, tři povolené údery po současném bloku a 30 s. oddechový čas. Zvládli jsme na jedničku.

Jen pozor, svět už nás začínal předbíhat v kondiční přípravě!

 

 

 

 

 

 

Rok 1955 – hvězdný rok

U nás mezi muži udávají tón „vojáci“ z ÚDA a vysokoškoláci ze Slavie Praha, v ženách vládne ATK a Slavoj. Na ME v Bukurešti získáváme překvapivě zlato v ženách i mužích!

Na skvělém úspěchu žen se skromně (jak také jinak?), podílely i Alena Nečasová - Ursinyová, roz. Deylová, Libuše Neugebauerová, provd. Šormová a dnešní MUDr. Jaroslava Tolarová, tenkrát ještě Šindelářová a zlatem doplnila svoji sbírku také Lenka Šírková.

Hru obou našich týmů opět charakterizuje pestrá, technická hra, vynikající nahrávka, překvapivý útok „na prvou“ a dokonce novátorské použití „křížených“ útočných kombinací, které pak později tak úspěšně propracovali a využili Japonci. A zase vynikající hra v obraně.

Také zlato mužů z ME 1955, MS 1956 a ME 1958 potvrdilo správnost nastoupeného trendu české volejbalové metodiky. Škoda, že se Láďa Synovec, pamětník všech tří, nemohl ze zdravotních důvodů setkání zúčastnit. Zato úspěchy našich žen z té doby – stříbro z ME 58 a bronz z MS 1960 - si s potěšením připomněly Libuše Kyselková, později provdaná Herštová a Božena Žižkovská, roz. Halásková, jako už vzpomenutá Líba Šormová. A doma v Plzni si jistě zavzpomínala na oba úspěchy z let 58 a 60 i další omluvená jubilantka Táňa Benešová, roz. Ulmonová.

Uvedeným rokem 60 tak ale nadlouho končí výrazná stopa našich žen ve světových volejbalových análech.

 

Ne ale naším mužům. Ti nadále končí na medailových pozicích. Posuďme i podle našich jubilantů:

• ME 1958 - zlato si přiváží domů Ladislav Toman.  A také Míra Kemel, tehdy teprve adept na stavebního inženýra a pozdějšího docenta ČVUT.
• MS 1960 v Brazílii – stříbro. A nechybí opět všestranný smečař Láďa Toman.
• V. MS 1962 – v Moskvě – mezi stříbrnými medailisty nacházíme neméně skvělého, technicky perfektního Václava Kříže a Láďu Tomana.

Od r. 62 se hra výrazně mění prudkým nástupem asijské odbíjené. Přichází plachtící podání a vlivem rozhodčích i tvrdě vyžadovaný příjem prvního míče bagrem. I ten je „made in Japan“ a liší se od našeho původního českého „dloubáku“. Před našimi hráči, mistry prstové techniky stojí přetěžký úkol. Přeškolit se. Ještě rok 63 v Bukurešti nás zastihl nepřipravené. Na medaile jsme nedosáhli.

Ale už na OH 1964 stojí v Tokiu naši opět na druhé nejvyšší příčce stupňů vítězů! S nimi kromě tradičního Ládi Tomana (ten tak ukončil svou sbírku 4 medailí z velkých soutěží) i o pět let mladší „zelenáč“ Milan Čuda.

 

O dva roky později, na MS 1966 doma v Praze si pak Pepa Smolka s našimi vychutnává zlato!

Díky skvělé, dynamické hře, ale i díky výtečné koncepční práci našich metodiků i trenérů v přípravě. A to přes obrovské změny, které vneslo do volejbalu nové pravidlo o povoleném přesáhnutí sítě, přinášející výhody tělesné výšce a hrubé síle před technikou, po léta naší největší zbraní.

Josef Smolka se dočkal ještě stříbra z ME 67 v Istanbulu a bronzu z OH ve vysokohorském Mexico City.

Zlaté časy českého volejbalu pomalu končily. Co k tomu dodat? Byla to nádherná léta. A dnes tady nádherná sešlost aktérů!

Doplnily ji přirozeně i další osobnosti, které stojí vysoko na volejbalovém nebi ne pro jeden, i když vynikající úspěch, ale pro vynikající dlouholetou nezastupitelnou práci špičkových odborníků.

Báječná, nestárnoucí Soňa Balunová, roz. Burianová, vrcholová hráčka, která si „občas mezi hrou jen tak odskočila na led“ a pětkrát se stala mistryní republiky v krasobruslení, ale v r. 1954 také bronz na ME v Bolzanu.

Mirka Baráková-Bláhová, oblíbená mnohonásobná kapitánka naší ženské reprezentace.

Vilém Košťál, Petr Javůrek, Jiří Zach, Milan Žák, Jiří Ebert, lékaři MUDr. Zbyněk Svačina, MUDr. Petr Juda – všichni bývalí vynikající hráči, kteří po skončení aktivní kariéry dali své schopnosti a svůj osobní čas do služeb našemu hnutí jako špičkoví trenéři nebo funkcionáři a většina mu aktivně a obětavě slouží dodnes.

Hledím na ta stále fešná děvčata, která jsme chodili okukovat na kurty, a na ty skvělé kluky, s kterými jsem hrával a na které jsem byl nesmírně hrdý. Žádní čahouni. Velcí hráči nevelkých postav.

Nejšikovnější z šikovných v době, kdy každý uměl všecko. „Páni hráči“, a to pod obojí způsobou. A skvělí parťáci mezi sebou. Scházejí se dodnes. I mimo jubilea.

Vedl jsem více než padesát trenérských kursů na jiných kontinentech. Víc než padesátkrát jsem se mohl chlubit cizím peřím. V novinách, v rádiu, v televizi. „Přicházím z Prahy, z České republiky.“ Dvakrát jsme byli místy světa, mnohokrát mistry Starého kontinentu!

Cítil jsem, jak můj kredit narůstá. Novináři byli taktní. Neptali se, v kterých letech to bylo. Ale bylo.

Díky vám za to!

 

PhDr. Zdeněk VALÁŠEK, CSc.

 

PS. Jména všech hráček jsou nejprve uváděna v podobě, jakou měla na sestavách reprezentačního družstva v příslušném roce.