Ohlédnutí za zesnulými květnovým jubilanty roku 2016 z řad osobností ČVS

Druhé májové ohlédnutí věnujeme osobnostem, které nás již opustily, ale jejichž zásluhy na prestiži našeho volejbalu doma i v zahraničí jsou nezpochybnitelné a zaslouží si připomenout. Prvé ohlédnutí patří hráčské legendě „zlaté éry“ čs. volejbalu, která se lvíčkem na prsou startovala v letech 1948-1960 na třech ME a čtyřech MS se ziskem 3 zlatých a 4 stříbrných medailí. Ohlédnutí druhé věnujeme významnému svazovému funkcionáři, dlouholetému dopisovateli měsíčníku Košíková – Odbíjená a sportovních rubrik několika celostátních deníků. Třetí ohlédnutí patří dalšímu z excelentních hráčů české volejbalové historie, tentokrát ze závěru její „zlaté éry“. V letech 1965-1976 reprezentoval ČSSR na dvou ME, třech MS a třech OH se sbírkou 1 zlaté, 2 stříbrných a 1 bronzové medaile. Svou rodinu, kamarády a příznivce zarmoutil v srpnu 1992 předčasným odchodem do volejbalového nebe ve věku pouhých 46 let. A stalo se při rekreačním volejbalu na chatě v Lulči s diagnózou: infarkt myokardu.

Nedožitých 90 let Jaromíra Palduse

(*18. 5. 1926, †6. 5. 1994),

Zasloužilého mistra sportu a osobnosti Síně slávy českého volejbalu.

Rodák z Mnichova Hradiště se sportovními začátky v roce 1932 v místním Sokole, kde byl jeho otec František místostarostou a současně náčelníkem celé severočeské Fügnerovy sokolské župy. Dodejme, že v roce 1941 byl František Paldus zatčen gestapem a v roce 1942 umučen v Osvětimi. Jaromír byl odmala mimořádným sportovním talentem, pod dohledem otce vynikajícím gymnastou, později dorosteneckým přeborníkem Protektorátu ve stolním tenisu a talentovaným fotbalovým útočníkem místního SK, o kterého měly zájem přední pražské kluby. Zvolil si volejbal a již jako dorostenec hrál za muže Mnichovohradišťského SK oblastní přebor (tj. druhou nejvyšší soutěž – později II. liga). Když v roce 1946 přešel kompletní tým mužů do Sokola Liberec I., Jaromír přijal nabídku SSK Život a přestěhoval se do Prahy. Zásluhy na tomto přestupu měli především bratři Josef a Karel Brožovi, v jejichž rodině nějakou dobu na pankráckém sídlišti Život Jaromír bydlel. Tato později nerozlučná trojice se seznámila ve výběru Lvíčat ČSR, který v srpnu 1946 porazil výběr Prahy v předzápase mezistátního utkání mužů ČSR-Francie na kurtech Sokola Královské Vinohrady, kde bratři Brožovi již tehdy odhalili jeho herní kvality a potenciál.

S výškou 180 cm a s přezdívkou „Veverka“ byl Jaromír vynikajícím univerzálním hráčem a mimořádným bojovníkem bez ohledu na to, zda šlo o utkání reprezentační, ligové či turnajové někde na trampské osadě. Za svou hráčskou kariéru vystřídal řadu prvoligových družstev a ve všech patřil k oporám. V letech 1946-48 hrál za SSK Život se ziskem mistrovského titulu v roce 1947, v roce následujícím narukoval na vojnu a stal se jedním z prvních hráčů armádního celku ATK Praha se ziskem titulu Mistra ČSR v roce 1950. Po vojně se vrátil do SSK Život, který se mezitím v rámci reorganizace tělovýchovy stal součástí Sokola Michle pod patronací podniku Stavotechna. Jeho největším úspěchem se stalo 2. místo na MR 1951 v Žilině. V roce 1952 hrál za Spartu Praha resp. již Spartak Sokolovo (2. místo na MR v Kroměříži), v roce 1953 za Tatran Isoxyl a v letech 1954-55 za Dynamo Praha (2. místo na MR 1954 v Sokolově). V roce 1956 jej přivedl hrající trenér Karel Brož do celku Rudé hvězdy Praha, za který hrál nejvyšší soutěž (již celostátní I. ligu) do roku 1963 - tedy do věku úctyhodných 37 let. Do posledních momentů „na place“ v dresu RH byl vzorem nastupující generaci hráčů (P. Kop, Čuda, Groessl, Perušič, Mozr, Vápenka a další) a ze závěru jeho hráčských aktivit pochází druhý vložený snímek v záhlaví.

Jak již bylo uvedeno, křest se lvíčkem na prsou si odbyl v roce 1946 v celku Lvíčat ČSR, o účast na I. ME 1948 v Římě přišel nástupem na vojnu s povinným „přijímačem“, ale na I. MS 1949 v Praze již nechyběl a získal na něm svou první stříbrnou medaili. Následovaly starty na ME 1950 v Sofii (stříbro), MS 1952 v Moskvě (stříbro), ME 1955 v Bukurešti (zlato), MS 1956 v Paříži (zlato), ME 1958 v Praze (zlato) a s reprezentací se rozloučil na MS 1960 v brazilském Rio de Janeiro ziskem stříbrné medaile. Ve sbírce měl ještě bronzovou medaili z turnaje Světového festivalu mládeže a studentstva v Bukurešti 1953 a další 3 stříbrné medaile: dvě z roku 1957 za 2. místa na dalším festivalovém turnaji v Moskvě a na turnaji v Sofii v roce 1957 (pořádaném v rámci kongresu MOV, schvalujícího zařazení volejbalu do programu OH). Poslední z prestižního Turnaje tří kontinentů 1959 v Paříži (předchůdce Světového poháru). Výčet Jaromírových aktivit a úspěchů doplňujeme několika historickými fotografiemi a odkazem na podrobný profil z roku 2011.

Na snímku je část první sestavy volejbalistů ATK Praha v roce 1948, zleva stojí Jaromír Paldus, Vladimír Spirit, vedoucí družstva št. kpt. Karel Vycpálek, Miloš Bouchal a Rudolf Taubman, dole zleva Radim Hrobař, Karel Brož a Zdeněk Neugebauer.

Na snímku z roku 1951 stříbrný celek Sokola Stavotechny Michle na MR v Žilině. Zleva stojí Ladislav Neugebauer, Pomr, Jirásek, Paldus, Jílek, Kučera a Karel Brož, v podřepu „náhradníci“ - zleva Vůjtěch, Kok, Faltus a trenér Antonín Procházka, který vedl celek ČSR ve vítězném utkání s Francií v roce 1946.

Mistři světa 1956 po příletu z Paříže, zleva stojí Malý, Karel Brož, Purnoch, Láznička, Musil, Josef Brož, Tesař a Schwarzkopf, dole zleva trenér Josef Kozák, Synovec, Paulus, Golian a Paldus./

Stříbrný výběr volejbalistů ČSR na Světovém festivalu mládeže a studentstva v Moskvě roku 1957. Nahoře zleva trenér Kozák, Láznička, Rozsíval, Synovec, Šašinka, Kemel a Veselko, dole zleva Šinský, Tesař, Humhal, Paldus, Purnoch a Golian.

Triumf volejbalistů ČSR na pražském ME v roce 1958 připomíná snímek trojice Mistrů Evropy s medailemi při slavnostním zakončení šampionátu na Zimním stadionu pražské Štvanice. Zleva Ladislav Synovec, Jaromír Paldus a Josef „Bulda“ Musil.

Po 10 letech od zisku prvního mistrovského titulu hráči Rudé hvězdy Praha se v roce 1977 uskutečnil v hale v Přípotoční ulici turnaj „vysloužilců“ několika ligových družstev. Na snímku vítězný domácí celek, zleva stojí kouč Karel Brož, v civilu Rehberger, Čuda, Štěpánek, Vykoukal, Petr Kop a Drobný, dole zleva Paldus, Groessl a Vápenka.

Nedožitých 95 let Josefa Suchana

(*19. 5. 1921, †30. 11. 1988),

Čestného člena ČVS a osobnosti Galerie funkcionářů Síně slávy českého volejbalu.

Ač sám patřil k významným archivářům a propagátorům historie čs. volejbalu, o jeho dlouholetých a mimořádně záslužných volejbalových aktivitách se moc informací nedochovalo. K volejbalu jej pravděpodobně přivedla až jeho manželka Věra, hráčka Slavie Dynama Praha s kurty na libeňském Starém Ostrově a toto družstvo žen Josef dva roky vedl. Bylo to v letech 1956-57, kdy MNO zrušilo armádní družstvo žen ÚDA Praha, většina hráček přestoupila do Dynama, ale jeho trenér Václav Raban se musel vrátit do mateřského Spartaku Avia Čakovice a pomoci mužům s postupem do ligy. Volejbalistky Dynama s řadou reprezentantek mu Josef Suchan předal v roce 1958 a své aktivity přesunul do Slavie VŠ Praha. Již v Dynamu Praha začal s „pískáním“, postupně si zvyšoval kvalifikaci a dotáhl to až ke kvalifikaci rozhodčího mezinárodního. Později vykonával post komisaře ligových sudích. V pražské Slavii VŠ se zviditelnil především jako vrchní pořadatel 30 uskutečněných ročníku mezinárodního turnaje mužů - akademiků o Pohár 17. listopadu v letech 1959-88. Dlouhá léta (bohužel opět bez znalosti přesnějšího časového vymezení) pracoval v ČSVS jako předseda Sportovně-technické a Propagační komise a byl členem předsednictva. Současně byl členem redakční rady měsíčníku Košíková-Odbíjená a dopisovatelem sportovních rubrik několika deníků (Rudé Právo, Večerní Praha, Československý šport Bratislava), ve kterých zveřejňoval reportáže z ligových zápasů, jejich výsledky, průběžné a konečné tabulky svazem řízených soutěží. Průběžně shromažďoval historické materiály a v roce 1987 poprvé inicioval vydání Zlaté knihy volejbalu, která měla navázat na „edici“ již několika Zlatých knih (atletiky, kopané, lyžování aj.), vydaných nakladavatelstvím OLYMPIA. Tvorba a vydání volejbalové Zlaté knihy publikace bylo předsednictvem svazu schváleno, ale práce přerušeny po nečekaném úmrtí Josef Suchana o rok později. Za přínos čs. volejbalu mu byl udělen „in memoriam“ titul Čestný člen ČVS a byl uveden do Síně slávy českého volejbalu.

Na snímku z přelomu 60. a 70 let Josef Suchan (s míčem) v roli druhého rozhodčího na kurtech Startu Praha na Střeleckém ostrově. Vzhledem k exotické vizáži prvního rozhodčího lze usuzovat, že šlo o mezinárodní turnaj. V roli čárových sudích nalevo V. Vyoral a napravo A. Housar.

Nedožitých 70 let Drahomíra Koudelky

(*26. 5. 1946, †19. 8. 1992),

Zasloužilého mistra sportu, osobnosti Síně slávy českého volejbalu, nejlepšího volejbalisty ČSSR v letech 1970-71 a nejlepšího hráče italské série A1 v roce 1978.

Rodák z Krasové v okresu Blansko, od roku 1950 občan moravské metropole, která jej za sportovní zásluhy a propagaci města uvedla v roce 2004 „in memoriam“ do Síně slávy města Brna. Již odmala projevoval mimořádný talent a cit pro míčové sporty (hrál basketbal, fotbal a nohejbal) a v žákovském věku byl ve stolním tenisu vyrovnaným soupeřem pozdějšího reprezentanta Štěpánka. K volejbalu jej v roce 1960 přivedl starší bratr Miroslav, v té době již hráč ligového Spartaku ZJŠ. Hrající trenér Karel Láznička v té době trénoval muže i dorost a 14tiletý Drahoš se okamžitě stal členem týmu mladších dorostenců. Sešla se v něm parta mimořádných talentů (kromě Drahoše např. Ovesný, Petlák, Petr Schenk, Svítil, Zajíček), která v letech 1963-64 získala dva tituly Přeborníka ČSSR kategorie staršího dorostu. Od 17 let Drahoš pendloval do ligového družstva mužů, v 18 letech si poprvé zahrál v reprezentačním triku za akademiky ČSSR na Poháru 17. listopadu, v 19 letech si při I. ročníku Poháru světa 1965 v Polsku odbyl premiéru s mužskou reprezentací a z Lodže si přivezl domů první (bronzovou) medaili. Dres Spartaku ZJŠ, resp. Zbrojovky Zetoru Brno po roce 1968 nosil v letech 1963-75 s výjimkou prezenční služby v Dukle Liberec v sezoně 1971/72 se 3. místem v extralize. Se Zbrojovkou získal 6 mistrovských titulů a v letech 1968 a 1972 ji pomohl k zisku PMEZ (na snímku v záhlaví s putovním pohárem v roce 1968). Následující dvě sezony (1976-78) byl oporou sicilského celku Paoletti Catania v italské sérii A1 s titulem vicemistra v roce 1977 a titulem mistra Itálie v roce 1978, kdy byl současně vyhlášen nejlepším hráčem soutěže. Po návratu z Itálie se zapojil ve Zbrojovce do trenérské práce, ke které se ještě vrátíme.

Za výběr akademiků ČSSR hrál až do roku 1970 a největším úspěchem se stalo vítězství v Poháru 17. listopadu v roce 1969. Po již zmíněném Poháru světa 1965 (bronz), získal v roce 1966 na MS v Praze titul Mistra světa, v roce 1967 stříbrnou medaili na ME v Turecku a v roce 1968 bronzovou medaili na OH v Mexiku. Následovalo 4. místo na ME 1970 v Bulharsku, stříbrná medaile na ME 1971 v Itálii, 6. místo na OH 1972 v Mnichově, 5. místo na MS 1974 v Mexiku a 5. místo na OH 1976 v Montrealu, kde se s reprezentací po 12 úspěšných sezonách rozloučil. Mezi další úspěchy patřilo ještě 5. místo na II. ročníku Poháru světa v roce 1969 ve Východním Berlíně a ve stejném roce 2. místo na Turnaji pěti kontinentů, hraném v Montevideu (Uruguay) a Santiagu de Chile.

Trenérské aktivity zahájil u družstva žáků Zbrojovky v letech 1980-82, v letech 1983-85 byl hrajícím trenérem Sokola Vídeň, v letech 1986-88 hrajícím trenérem Trevisa v italské sérii A1 a v letech 1988-90 trenérem dorostenců a mužů Spoleta v A1. V roce 1990 se vrátil do Brna, kde vedl dvě sezony družstvo žen Královopolských strojíren (dvě 2. místa v letech 1991-92). Krátce před nečekaným úmrtím přijal nabídku mužů Tesly Brno, se kterým zahájil letní přípravu na sezonu 1992/93 v NL.

S volejbalovou přezdívkou „Cibula“ patřil Drahoš Koudelka k nejtechničtějším univerzálním hráčům naší volejbalové historie a na ME 1971 v Milánu byl zařazen do nejlepší šestky turnaje. Do ankety FIVB o nejlepší volejbalisty 20. století nahlásil ČVS dva kandidáty – Josefa Musila a Drahoše Koudelku, FIVB zařadila do ankety pouze „Buldu“ Musila s konečným 5. místem mezi světovou hráčskou elitou. Společně s podrobnějším profilem Drahoše z roku 2011 nabízíme také několik historických snímků.

Starší dorostenci Spartaku ZJŠ Brno - přeborníci ČSSR v letech 1963-64. Nahoře zleva Petr Schenk, Lubomír Zajíček, Drahoš Koudelka, Svítil, Petlák, Samohýl a trenér Karel Láznička, dole zleva Širal, Ovesný, Steiner, Kotas, Bogušovský a Bártek.

Na dalším snímku dvojblok Spartaku ZJŠ zleva Antonín Procházka – Drahoš Koudelka proti útoku Zdeňka Groessla při „domácím“ ligovém utkání mužů ještě venku na antuce v roce 1967 s celkem Rudé hvězdy Praha.

V roce 1968 získal Spartak ZJS poprvé putovní pohár pro vítěze PMEZ. Na snímku vítězná sestava, nahoře zleva trenér K. Láznička, Stančo, Pavel Schenk, Lípa, Svítil a Petlák, dole zleva Drahoš Koudelka, Derka, Miroslav Koudelka, Petr Schenk a Václavík.

V roce 1968 si Drahoš přivezl z mexické olympiády bronzovou medaili, která společně se zlatem z pražského MS patřila k jeho nejcennějším trofejím. Na snímku ještě širší výběr pro OH, nahoře zleva Golian, Sokol, Procházka, Pavel Schenk, Groessl, Petlák a Musil, dole zleva Smolka, Svoboda, Drahoš Koudelka, Mozr, Labuda a Lubomír Zajíček.

Další unikátní snímek vznikl při zájezdu RD mužů ČSSR do Japonska v roce 1969. Nahoře zleva napůl svlečení hráči Vápenka, Petr Pavlík, Miloš Lehký, Tomáš, Svoboda, Fiala, Milan Řezníček a Drahoš Koudelka. Sedící zleva Groessl a Petr Schenk, sedící zprava trenér Láznička, Petlák a Procházka.

V sezoně 1971/72 pomohl Drahoš v rámci náhradní vojenské služby Dukle Liberec k zisku bronzové medaile na MR. Na snímku sestava vojáků v této sezoně – nahoře zleva: J. Kubala, K. Pittner, Frémund, Neusser, Jeřábek, Tomáš, D. Koudelka a Kosař, dole zleva L. Zajíček, Vihan, Šisler, trenéři Josef Smolka (druhý) a Karel Paulus (první), Potáč a Krejčík.

První italské angažmá v letech 1976-78 v celku Paoletti Catania se ziskem titulu Mistra Itálie v roce 1978 a vyhlášením Drahoše nejlepším hráčem série A1 připomíná další snímek – D. Koudelka napravo dole s č. 8 a s nezvyklým knírkem pod nosem.

 

Autor: Zdeněk Vrbenský