Březnoví jubilanti z řad významných osobností ČVS roku 2023

V prvním jarním měsíci slaví své jubileum osm významných osobností našeho volejbalu, věnujeme jim toto ohlédnutí. Čtyři osobnosti to dotáhly až do reprezentace a uvedení do Síně slávy českého volejbalu za zisk medailí v prestižních mezinárodních soutěžích. Ve stručnosti připomínáme jejich hráčskou kariéru a úspěchy. Tři jubilanti jsou dlouholetými funkcionáři (zvládli také trénovat, rozhodovat utkání) ve všech vyšších svazových orgánech, držitelé nejvyšších ocenění ČVS. A dále trenérská osobnost, bývalý mnohaletý trenér české ženské reprezentace, trenér bývalé RH Praha, dlouholetý učitel FTVS UK a lektor na mnoha trenérských školeních. Všem, kteří jsou dnes mezi námi přejeme do dalších let především pevné zdraví, životní pohodu, radost z potomků, vnoučat a všech stávajících koníčků, kterými kdysi dominantní volejbal ve svém životě nahradili.

80 let Antonína Mozra

(*3. 3. 1943)

osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie hráčů, Síně slávy německého volejbalu. Reprezentanta ČSSR, Mistra světa 1966 a stříbrného na ME 1967. Hráče Dynama a Rudé hvězdy Praha (mistra ČSSR 1966), SSF Bonn a Hamburger SV (mistra NSR 1974 a 1976), držitele titulu Mistr sportu.

Pražský rodák, díky mamince propojený s volejbalovou rodinou Mikotových (bratři Adolf a František, druhý z nich reprezentant a rovněž osobnost naší Síně slávy). Dětství a mládí prožil v zahrádkářské kolonii na libeňském Starém ostrově (kde měli Mikotovi i Mozrovi chatku) a kde byl svědkem a odmala nadšeným fanouškem ligových zápasů volejbalistů a volejbalistek Dynama Slavie Praha. V roce 1956 začal hrát závodně za tým dorostenců Dynama Praha pod vedením Jaroslava Kunce a v 18 letech začal „pendlovat“ do ligového družstva mužů. S výškou 183 cm hrál v dorostu na postu smečaře, v mužích byl přeškolen na nahrávače. V roce 1962 narukoval na vojnu a dostal se do ligové RH Praha, vedené internacionálem Karlem Brožem. Po vojně v tomto klubu zůstal a hrál do roku 1969 se ziskem prvního mistrovského titulu pro RH v roce 1966, dvou titulů vicemistra v letech 1965, 1967 a trojice 3. míst v letech 1963, 1968 a 1969.

V roce 1959 byl poprvé pozván na soustředění dorostenců ČSR a o dva roky později juniorů ČSSR, vedených jeho klubovým trenérem J. Kuncem a Jiřím Němečkem. Členem širšího výběru mužské reprezentace ČSSR byl od roku 1963 (trenéři Josef Brož a Ladislav Drobný), v roce 1964 byl zařazen do širšího výběru pro OH v Tokiu a za B-tým ČSSR si zahrál na Poháru osvobození Bratislavy. Na vrcholné mezinárodní soutěži si zahrál až pod vedením Václava Matiáška a Oldřicha Kaplana na MS 1966 v Praze se ziskem trofeje nejcennější - zlaté medaile a titulu Mistra světa. V roce 1967 přidal do sbírky stříbrnou medaili na ME v Istanbulu a s reprezentací se rozloučil v roce 1969 startem na 2. ročníků Poháru světa ve Východním Berlíně (5. místo) a zájezdem do Jižní Ameriky (Uruguaye a Chile) s 2. místem na Turnaji pěti kontinentů v Montevideu.

V roce 1969 získal hráčské angažmá v NSR u klubu SSF Bonn, jeho dres oblékal v bundeslize 6 sezon se ziskem mistrovského titulu v roce 1974. V roce 1975 podepsal dvouletou hráčskou smlouvu s dalším bundesligovým celkem Hamburger SV. V sezoně 1975/76 s ním získal svůj druhý titul mistra země a současně Německý pohár. Dráhu vrcholového hráče ukončil v roce 1977 a v roce 1984 na ní navázal krátkou, ale neméně úspěšnou kariérou trenéra. Dvě sezony (v letech 1984-86) vedl volejbalisty Hamburku SV, v roce 1985 s nimi vybojoval mistrovský titul, Německý pohár a 4. místo ve finále PMEZ. Jeho zásluhy o rozvoj německého volejbalu byly v roce 2012 oceněny uvedením do německé volejbalové síně slávy – Hall of Fame.

Snímek jubilanta v záhlaví napravo je z roku 2016, snímek nalevo vznikl v roce 1966 a dělí je dlouhých 50 let. Podrobný volejbalový profil jubilanta s několika historickými fotkami zájemci naleznou na tomto webu v rubrice Síň slávy – Hráči.

---

Nedožitých 85 let Richarda Bönische

(*6. 3. 1938, †10. 1. 2010)

Rodák z Borohrádku u Rychnova nad Kněžnou, absolvent Tyršova ústavu pro tělesnou výchovu a sport v Nymburku (1956-1957) a Institutu tělesné výchovy a sportu v Praze (1957-1961) se specializací basketbal-volejbal, po vojně asistent, resp. odborný asistent na Katedře sportovních her FTVS UK.
Všestranný pohybově nadaný sportovec, v mládí výborný fotbalista a lední hokejista, volejbal si zahrál při studiu za TÚ Nymburk. Náhradní vojenskou službu absolvoval v RH Praha jako trenér družstva žen s postupem do 2. ligy a družstvo vedl až do příchodu ligových volejbalistek Slavoje Praha s trenérem M. Máchou v roce 1969.

V tomto roce zvítězil v konkurzu na trenéra ženské reprezentace ČSSR, kterou po S. Šnebergerovi převzal bez větších zkušeností s vrcholovým volejbalem, a navíc s úkolem družstvo omladit. Tento úkol splnil, ale po 17. místě na MS 1974 v Mexiku se na jeho hlavu snesla vlna kritiky. Ale nebylo se čemu divit - do Mexika odletělo družstvo bez osmi zkušených hráček a opor, jakými byly Hübnerová, Kodajová, Mališová, Mazurová, Mifková, Semecká, Vápenková či Vindušková. Reputaci si částečně napravil 5. místem na ME 1975 v Jugoslávii, když mu bylo povoleno některé ze zkušených hráček do týmu opět povolat.

V roce 1978 přijal nabídku RH Praha, opustil FTVS UK a stal se zaměstnancem Ministerstva vnitra ve funkci metodika Střediska vrcholového sportu MV a trenéra extraligového družstva žen, které převzal po Jiřím Novotném. U družstva působil jako první trenér 4 sezony se ziskem 3 mistrovských titulů (1979-1981) a dvou pohárových vítězství (PVP 1979, PMEZ 1980). V roce 1982 uvolnil post prvního trenéra Petru Kopovi a do roku 1987 byl jeho asistentem s podílem na zisku dalších 4 mistrovských titulů (1984-1987).

Jeho „rukama“ prošly v RH Praha dvě desítky reprezentantek, které na jeho trenérské metody vzpomínají s úctou, přestože z nich doslova „dřel kůži“ (jak to něžně nazvala Mirka Baráková). V letech 1991-1993 ještě trénoval juniory PVK Olymp Praha (jak zní od roku 1990 nový název RH Praha).

První snímek z roku 1975 připomíná Ríšovo působení u reprezentace ČSSR, stojí jako první zleva, dále hráčky Bartošová, Součková, Hübnerová, Vandráková, Moulisová a jeho asistent Václav Raban, dole zleva Klímová, Fabikovičová, Moskalová, Svobodová, Pařízková, Mifková a Vlasáková.

Druhý snímek je z roku 1980, ve kterém získaly volejbalistky RH Praha nejen domácí titul, ale i vítězství v PMEZ. Zleva stojí as. trenéra Pavel May, Ptáčková, Petrdlíková, lékařka MUDr. Edita Mottlová, Kučerová-Pavlíková, Jeníková, Pechanová a trenér Richard Bönisch, dole zleva Eliášová-Machová, Bláhová-Baráková, Sveřepová Renata, Pařízková-Langšádlová a Hřebenová-Mayová.

---

90 let Václava Koblihy

(*9. 3. 1933)

Čestného člena ČVS, držitele Medaile Ing. Vladimíra Spirita za zásluhy o rozvoj volejbalu, Medaile Dr. Otakara Koutského. Ligového hráče Dynama Praha, trenéra ligových družstev žen, extraligového rozhodčího, technického delegáta ČVS a CEV, funkcionáře vysokoškolského sportu a ČVS - člena KSV a předsedy Rady Síně slávy.

Strakonický rodák se sportovními začátky v místním Sokole, kde si vyzkoušel všechny dostupné sporty (gymnastiku, atletiku, plavání, stolní tenis, fotbal, basketbal a volejbal). Po ZŠ se vyučil tkadlecem a při následném studiu textilní průmyslovky v Brně v řadě těchto sportů reprezentoval školu při Sportovních hrách mládeže. Sport jej uchvátil natolik, že opustil plánovanou kariéru „textiláka“ a přihlásil se na čerstvě otevřený Institut tělesné výchovy a sportu v Praze (ITVS, později začleněný pod UK jako FTVS) a po úspěšných přijímačkách zahájil v září 1953 denní studium se specializací „sportovní hry“.

První rok v Praze hrál volejbal za Slavii ITVS v oblastním přeboru (2. lize), od druhého ročníku nejvyšší soutěž (tehdy 1. celostátní ligu) za Dynamo Praha na libeňském Starém ostrově. Za ITVS současně startoval na Akademických mistrovstvích republiky s 1. místem v roce 1957. V roli nahrávače hrál v Dynamu Praha po boku reprezentantů do roku 1958, kdy VŠ studium úspěšně zakončil a dostal povolávací rozkaz na vojnu. Tu absolvoval v letech 1958-60 v Bratislavě v dresu Červené hvězdy, hrající 2. slovenskou ligu (trenér Jaroslav Rozhold). Po vojně nastoupil jako odborný asistent na Katedru tělesné výchovy Vysoké školy zemědělské v Suchdole (VŠZ - dnes ČZU) a 40 let zde působil v roli „profesora tělocviku“. Současně byl trenérem studentských družstev mužů a žen (se startem v 1. třídě MP resp. ve 2. lize), předsedou volejbalového oddílu a členem výboru Slavie VŽZ Praha. Na celostátních akademických přeborech a univerziádách vedl volejbalové výběry mužů a žen VŠZ, v letech 1970-98 byl předsedou volejbalové komise Čs. asociace akademického sportu (ČAAS - dnes univerzitního sportu ČAUS) a v letech 1970-72 trenérem akademického výběru žen ČSR. Za zásluhy o rozvoj vysokoškolského sportu obdržel v roce 1985 zlatou medaili Tibi Gratias.

Již v rámci studia ITVS získal základní kvalifikace trenéra a rozhodčího a obě začal využívat v praxi. V roce 1960 získal trenérskou dvojku, v roce 1969 jedničku, a kromě studentských týmů Slavie VŠZ trénoval krátkodobě také pražské celky žen Lokomotivy a Startu v 1. lize a B-tým Tatranu Střešovice ve 2. lize.
Současně si zvyšoval kvalifikaci rozhodčího se ziskem 1. třídy v roce 1970. V letech 1972-92 řídil utkání nejvyšší soutěže mužů a žen, v letech 1990-2000 působil ve funkci technického delegáta (tzv. komisaře) domácí EXL a v letech 1998-2002 při pohárových utkáních CEV. V roli rozhodčího působí dodnes ve spolupráci s Pražským a Středočeským KVS.
V roce 1996 začal pracovat v Komisi společenského významu ČVS a od roku 1998 předseda Rady Síně slávy českého volejbalu, se statutem subkomise začleněné pod KSV ČVS.

Zájemci o více informací si mohou přečíst medailonek u příležitosti 80 let jubilanta a prohlédnout několik historických fotek.

---

70 let Ing. Ireny Pettinari roz. Svobodové

(*9. 3. 1953)

osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie hráčů, juniorské, akademické a seniorské reprezentantky a olympioničky ČSSR se ziskem stříbrné medaile na ME 1971 a 7. místem na OH 1972. Ligové hráčky Tatranu Střešovice - trojnásobné mistryně republiky, trojnásobné vítězky ankety Volejbalistka roku 1971, 1973 a 1974, Mistryně sportu.

Tato mimořádně talentovaná hráčka a v dospělosti 180 cm vysoká smečařka se narodila v Teplicích ve sportovní rodině, otec byl zápasníkem Unionu, maminka volejbalistkou Lokomotivy a její zásluhou Irena zahájila již v 9 letech svou volejbalovou dráhu v družstvu žákyň Lokomotivy pod vedením Borise Višněvského. V roce 1968 přešel kompletní tým již ml. dorostenek do Sklo Unionu Rudolfova huť Dubí, kde získal lepší podmínky a již v první sezoně se novému klubu odvděčil 2. místem na Přeboru ČSSR. A Irena v tomto roce odstartovala v 15 letech doslova „hvězdnou“ kariéru nominací do výběru juniorek (trenéři Václav Hajný, Augustin Tobolka) se startem a 4. místem na MEJ 1969 v Rize a Tallinu. V 17 letech získala angažmá v extraligovém celku Tatranu Střešovice (trenér Antonín Kyndr), za který hrála do roku 1976 se ziskem 3 titulů v řadě v letech 1971-73, titulu vicemistra v roce 1975 a dvou 3. míst v letech 1974 a 1976. Po maturitě na SEŠ zahájila v Praze studium na Vysoké škole zemědělské. Zahrála si na Letní světové univerziádě 1973 v Moskvě, na které náš výběr akademiček pod vedením Miroslava Rovného skončil na 9. místě.

Premiérou v seniorské reprezentaci se stala účast na MS 1970 v Sofii (5. místo) a z ME 1971 v italském Reggio Emilia si přivezla stříbrnou medaili. V roce 1972 startovala na OH v Mnichově (7. místo) a na všech těchto vrcholných soutěžích družstvo vedla trenérská dvojice Stanislav Šneberger - Mikuláš Židišin. Při posledních dvou akcích v dresu ČSSR - na MS 1974 v Mexiku (17. místo) a ME 1975 v Bělehradu (5. místo) - družstvo vedl Richard Bönisch s asistentem Václavem Rabanem.

V roce 1976 ji zradilo jedno z kolen a po operaci byla nucena vrcholového volejbalu zanechat. Ve stejném roce se vdala za italského občana Euro Pettinariho a odstěhovala se s ním natrvalo do italské Ancony. K volejbalu se vrátila v roce 1982, ve kterém ji spoluhráčka ze Střešovic, z reprezentace a v té době s angažmá v Itálii Hana Vlasáková-Marcolini přemluvila k návratu na volejbalové palubovky v dresu univerzitního týmu CUS Macerata, kterému v sezoně 1981/82 obě pomohly (Hanka jako hrající trenérka, Irena hráčka) k postupu do nejvyšší soutěže A1. Po vážném úrazu v roce 1983 jubilantka s volejbalem definitivně skončila.

Zájemci o více informací si mohou v rubrice Síň slávy - Hráči přečíst její profil a prohlédnout několik historických fotek.

---

Nedožitých 100 let MUDr. Jiřího Krotila

(*22. 3. 1923 - †1.9.2022)

Čestného člena ČVS, osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie funkcionářů. Dlouholetého trenéra a funkcionáře všech stupňů svazové hierarchie (mj. předsedy Revizní komise ČVS), držitele titulů Vzorný a Zasloužilý trenér.

Pražský rodák, od mládí sportoval a věnoval se atletice, fotbalu, stolnímu tenisu a na střední škole mu učaroval volejbal. Volejbalové začátky absolvoval v pankráckém SSK Život, kde začínal jako dorostenec, později člen B-týmu mužů v jedné z českých divizí (2. lize) a na turnajích si zahrál s oporami prvního týmu, jakými byli bratři Karel a Josef Brožovi nebo Jaromír Paldus - mistři republiky 1947.

Po maturitě v roce 1942 na reálném gymnáziu v Michli byl nucen s dalším plánovaným studiem počkat na konec války. Hned po válce zahájil studium Lékařské fakulty UK s možností získat doktorát ve zkrácené době, tj. již po 4 letech. Studium zvládl bez obtíží. V květnu 1949 byl zatčen Státní bezpečností a následně odsouzen k 4 letům vězení. Po propuštění v roce 1953 se přestěhoval z Praha do Karlových Varů. Prošel řadou pracovišť v karlovarském KÚNZ. Již ženatý a s rodinou se přestěhoval do Sokolova a do důchodového věku se živil převážně dělnickými profesemi na uhelné šachtě „Marie“ a naposledy ve velkolomu „Jiří“ ve Vřesové. Po „sametové revoluci“ v roce 1989 se dočkal rehabilitace a v roce 1990 byl na Karlově univerzitě po 40 letech promován se ziskem titulu MUDr. – bohužel již pouze symbolického.

Po přesídlení do Karlových Varů v roce 1953 se vrátil k volejbalu a stal se hráčem místního Slovanu. Zásluhu na tom měl MUDr. Josef Klíma (1911-2007), jedna z prvorepublikových a protektorátních legend našeho basketbalu a volejbalu, v té době primář ortopedické kliniky KÚNZ, a ještě hrající trenér volejbalistů Slovanu. Družstvu Jiří pomohl k postupu do 2. ligy, kterou hrál do roku 1958 a po přestěhování do Sokolova ještě za Baník a Jiskru, v závěru jako hrající trenér. V roce 1958 zahájil až do roku 2012 trvající aktivity rozhodčího a funkcionáře na úrovni klubové (jako sekretář VSK Baník Sokolov), na okrese (jako předseda OVS Sokolov), v kraji (místopředseda Západočeského a následně Plzeňského KVS) a v ČVS (předseda Revizní komise).

Ke stěžejním aktivitám však patřila trenérská práce v Baníku a Jiskře Sokolov, pro kterou byl vyzbrojen kvalifikací trenéra I. třídy, získanou dálkovým studiem FTVS při UK Bratislava, a trénování věnoval více jak 40 let svého života.
Začínal v letech 1963-68 u družstva žen Baníku Sokolov, které dovedl z okresního přeboru do 2. ligy. V letech 1969-2007 se věnoval mládežnickým dívčím celkům s řadou celostátních úspěchů: se žákyněmi získal několik prvenství v Poháru F. Chaloupeckého (předchůdce ČP žactva), s ml. dorostenkami (kadetkami) vybojoval Čs. pohár v roce 1984 a titul Přeborníka ČSSR v roce 1986. Za poslední úspěšný rok považuje rok 2006, ve kterém vyhrál s kadetkami Baníku Sokolov DL a prošel vítězně kvalifikací o EXL. Družstvo předal Jiřímu Pospíšilovi a v roce 2007 se s trénováním rozloučil u družstva juniorek Baníku se startem v DL.

Za trenérské aktivity obdržel postupně tituly Vzorný trenér a Zasloužilý trenér, za dlouholeté funkcionářské působení a zásluhy o rozvoj českého volejbalu titul Čestný člen ČVS s uvedením do Síně slávy českého volejbalu. V roce 2002 zvítězil ve 2. ročníku ankety „Nejlepší sportovec a sportovní osobnost Karlovarského kraje“ a v roce 2006 byl vyhlášen osobností města Sokolov.

---

95 let Běly Paclíkové roz. Štulcové

(*22. 3. 1928)

osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie hráčů, reprezentantky ČSR a ČSSR se ziskem 3 medailí na ME a MS. Ligové hráčky a pětinásobné mistryně republiky s družstvy ÚDA Praha (2 tituly) a Dynama Praha (3 tituly), Zasloužilé mistryně sportu a třetí nejlepší české volejbalistky 20. století (podle ankety ČVS z roku 2001).

Narodila se v Praze na Letné ve sportovní rodině (oba rodiče byli aktivní tenisté a lyžaři), víkendy a prázdniny trávila na chatě ve Žloukovicích na Berounce, kde se poprvé seznámila s volejbalem a začala hrát se studenty smíšené debly. Závodně začala hrát nejdříve basketbal (ml. dorostenky SK Erb, starší dorostenky AC Sparta), na letenskou „Schäfrovnu“ si chodila zahrát volejbalové debly a v roce 1948 začala hrát závodně šestky za I. Ženský sportovní klub Letná pod vedením Františka Klonfara. V rámci reorganizace tělovýchovy v roce 1948 došlo ke sloučení tohoto klubu se SK Slavia a SO Starý Ostrov pod novým názvem Dynamo Slavia Praha a s přechodem na libeňský Starý Ostrov. Běla se stala hráčkou prvního týmu žen, se kterým v roce 1952 získala svou první trofej – stříbrnou medaili za 2. místo na MR 1952 ve Zvolenu.

Po další reorganizaci tělovýchovy hrála v roce 1953 za Slovan SV TVS (předchůdce ČSTV) 1. ligu s neúspěšným pokusem soustředit v tomto klubu nejlepší pražské hráčky. Následovalo tříleté angažmá ve výběrovém armádním celku ÚDA Praha pod vedením internacionála Václava Rabana s 3. místem v roce 1954 a dvojicí mistrovských titulů v letech 1955 a 1956.
Po zrušení ženské složky v ÚDA se vrátila do Dynama Praha, s ní přišla většina spoluhráček a po dvou letech i trenér Raban. Za Dynamo hrála nejvyšší soutěž (1. CL) v letech 1957-63, získala s ním další 3 tituly v letech 1959, 1962 a 1963, dvě druhá a jedno třetí místo. K volejbalu se vrátila v roce 1970 jako členka B-týmu Slavie Praha, složeného z bývalých reprezentantek, hrajících pro radost 1. třídu pražského přeboru, kterou s přehledem vyhrávaly a postup do 2. ligy přenechávaly o generaci mladším týmům v pořadí.

Přes výběr Prahy v roce 1949 se dostala v roce 1950 do ženské reprezentace ČSR, připravující se pod vedením Zdeňka Lišky na ME v Sofii. Na závěrečném soustředění si však udělala výron a reprezentační premiéru si odbyla až na MS 1952 v Moskvě, odkud si pod vedením Metoděje Máchy dovezla bronzovou medaili. Po stejným trenérem získala na ME 1955 v Bukurešti titul Mistryně Evropy, s trenérem Josef Češpivou startovala na MS 1956 v Paříži (4. místo) a na ME 1958 v Praze se stříbrnou medailí.
K dalším úspěchům lze započítat tři stříbrné a jednu bronzovou medaili ze Světových festivalů mládeže a studentstva z let 1951-57. V roce 1959 se zúčastnila historického zájezdu volejbalistek ČSR do SSSR, ČLR a KLDR, při kterém sehrály 9 zápasů, z toho 7 vítězných. Touto akcí se s reprezentací a trenérem Češpivou rozloučila.

Běla patřila s výškou 161 cm k nejmenším, ale současně k našim nejlepším nahrávačkám a excelentním hráčkám v poli. Hráčky, které ji v anketě ČVS o nejlepší českou volejbalistů 20. století předběhly (Valášková, Obadálková) patřily ke smečařkám, a tak lze konstatovat, že Běla byla vyhlášena neoficiálně naší nejlepší nahrávačkou minulého století. Další slavné „dirigentky“ reprezentace skončily za ní na 5. a 6. místě ankety (Václavíková, Mifková).

Podrobný volejbalový profil s řadou historických fotek najdou zájemci v rubrice Síň slávy – Hráči.

---

90 let Hedviky Mikulecké roz. Štefflové

(*22. 3. 1933)

osobnosti Síně slávy českého volejbalu z Galerie hráčů, reprezentantky ČSSR se ziskem bronzové medaile na MS 1960 v Brazílii. Ligové hráčky Spartaku Plzeň, ÚDA Praha, Slavoje Praha a Dynama Slavie Praha – šestinásobné mistryně republiky, Zasloužilé mistryně sportu.

Rodačka z Přeštic, s dětstvím a mládím v Plzni, kde souběžně s povinnou školní docházkou zahájila sportovní aktivity v Sokole. Kromě klasické sokolské gymnastiky se věnovala atletice a k volejbalu ji přivedla cvičitelka Julie Macháčková-Melicharová, v té době nejlepší plzeňská atletka a uznávaná volejbalistka. Závodně jej začala hrát v roce 1950 za dorostenky Spartaku Plzeň ZVIL (Závody V. I. Lenina – jak zněl tehdejší název Škodových závodů) pod vedením Ladislava Panzera se ziskem dvou medailí na Přeboru republiky, hraném jako Sportovní hry mládeže (SHM): stříbrné v roce 1951 v Banské Bystrici a zlaté v roce 1952 v Červeném Kostelci.
Následovaly dva roky v týmu žen Spartaku Plzeň (trenér Jan Janeček) s 5. místem ve zkušebním ročníku celostátní ligy v roce 1953 a v letech 1955-56 angažmá v armádním celku ÚDA Praha (trenér V. Raban) se ziskem 2 titulů mistra ČSR. Po rozpuštění tohoto družstva přešla do Slavoje Praha, které vedl státní trenér Metoděj Mácha a pod jeho vedením tým získal titul v roce 1957 a dva tituly vicemistra v letech 1958 a 1959. Dalších 10 sezon (1960-69) oblékala dres Dynama Praha, resp. Slavie Praha (od roku 1964, kdy byl klubu navrácen historický název) a pod vedením V. Rabana získala další 3 tituly (1962, 1963 a 1965), trojici 2. míst a jedno třetí. Od roku 1970 hrála ještě „pro radost“ několik sezon za B-tým Slavie v pražském přeboru 1. třídy.

Premiérou v reprezentaci se stal zájezd výběru ČSR do Moskvy a Leningradu v roce 1957 a účast na Světovém festivalu mládeže a studentstva v Moskvě ve stejném roce (3. místo, trenér Metoděj Mácha). V roce 1958 byla v přípravě na ME v Praze, ale do závěrečné nominace trenéra Josefa Češpivy se nedostala. Vynahradil jí to v roce 1959 účastí na zájezdu do SSSR, ČLR a KLDR (sehráno 9 zápasů se 7 výhrami) a v roce 1960 nominací na MS v brazilském Rio de Janeiro, kde získala svou největší volejbalovou trofej - bronzovou medaili. S reprezentací se rozloučila v roce 1962 na MS v Moskvě (5. místo, trenér Antonín Kyndr).

Více informací a několik fotek v profilu Síně slávy - Hráči.

---

70 let Jana Vobra

(*28. 3. 1953)

Čestného člena ČVS, držitele Medaile Ing. Vladimíra Spirita za zásluhy o rozvoj volejbalu, Medaile Dr. Otakara Koutského, Čestného uznání ČVS, Plakety Otakara Jandery.

Diplomovaný trenér, rozhodčí II. třídy.

Aktivní sportovní činnost:
1968 - 1971 Škoda České Budějovice DL
1972 - 1974 Slavia PF II. liga
1975 - 1995 Slavia PF KP Slavoj Český Krumlov

Funkce v ČVS:
1989 – 2013 člen výboru JHC KVS
1990 – 2013 předseda VSK Český Krumlov
1989 – 2006 člen výboru ČVS

Trenérská činnost:
1977 - 2013 trenér mládeže VSK Český Krumlov
1995 - 2013 trenér KCM JHC KVS dívky
2002 - 2004 asistent trenéra RD ČR KKY + JKY 84
2005 – 2008 manažer RD ČR KKY + JKY 88
2008 - 2010 asistent a manažer RD ČR KKY 92
2011 - 2013 manažer RD ČR KKY 96
2007 - 2013 asistent a manažer dívčích složek ve VK České Budějovice
2011 - 2013 manažer RD ČR KKY 96

 

Autor: Václav Věrtelář